Jen knihovník?

Noční chůva

Byl to večer jako každý jiný. Mé neviditelné já se toulalo hradem, se svým koženým kufříkem, který se mi houpal na rameni. Tyhle procházky jsem musel podnikat celkem často, protože pořád existovali takoví, kteří si jen tak propašovali knihu z knihovny a pak jí někde odložili. A dokážete si představit, kolik lidí na hradě je, a kolik je v té knihovně knih? Někdy jsem záviděl učitelům jejich klidnou práci. Protože ano, ta byla mnohem klidnější a rozhodně méně náročná, jak tohle. Normálně bych ty procházky mohl nazývat tůrami. A z toho důvodu jsem skoro nemusel ani cvičit, protože několik takových procházek denně a minimálně nohy máte jako skály. Ale to už odbočuji. Zpátky k vyprávění.

Minul jsem akorát poslední sloupek a školníkův kumbál, než jsem si všiml zabíhající siluety přímo do knihovny. Těkl jsem pohledem na své zápěstí, které výjimečně objímaly hodinky a zjistil jsem, že je dávno po večerce. Jsem tady zase jen chvíli a už zase budu ten zlý. Pomyslel jsem si pro sebe a svižným, co nejméně hlučným krokem jsem se za tou malou věcí vydal. V knihovně už jsem nechal potemnělá  světla a neměl jsem zrovna v plánu to měnit, abych toho malého vetřelce náhodou ještě nevyděsil. Rozhodl jsem se, že tohle vyřeším v klidu a diplomaticky. Uvolněně jsem si to tedy kráčel děsně nenápadně, že jdu teda zařadit ty knížky co jsem posbíral po škole. A tak jsem potichu procházel knihovnou, sem tam zařadil nějakou tu knihu, než jsem došel na samotný konec knihovny. A tam v malém křeslu a schoulená v klubíčku, vzlykala malá blondýnka. Chvíli jsem jí nevěnoval pozornost, protože jsem samozřejmě nevěděl, co dělat. Tohle bylo běžné. Něco se stalo, tak studenti šli brečet do umýváren, nebo do knihovny, kde by je nikdo nehledal. Ale já tyhle situace neuměl řešit. Mlčky jsem tedy obkroužil regál, abych se s ní ještě nemusel setkat, než jsem se tady rozhodl zmizet v Oddělení s omezeným přístupem. Především proto, že jsem tam stejně nějaké ty knihy musel zařadit a zkontrolovat, zdali je všechno na svém místě a v pořádku. Ale když jsem vyšel, najednou bylo všude ještě větší šero a já jí neviděl. Jen jsem slyšel potahování nosem a občasné vzlyknutí. A tak jsem sebral to své empatické já, a konečně se odhodlal jít za ní, spolu s knížkami které jsem měl opravit.

"Slečno? Jste v pořádku?" Zamumlal jsem k té malé blondýnce. Zvedla ke mě svůj opuchlý zarudlý obličej od pláče s nechápavým výrazem. "Áno" zamumlala skoro neslyšně a vzlykla ještě jednou. To by mě normálně donutilo jít pryč a nechal bych jí být. Ale bylo to jen dítě. A tak jsem si navzdory její lži k ní přisedl, knížky odložil na stolek mezi námi a upřel na ní svůj klidný a důvěryhodný pohled. "Já si tím tak jistý nejsem, slečno. Co se stalo? Mohu pomoci?" Pousmál jsem se na ní v naději, že by se mě tak nemusela bát ještě víc. Ale to už se na mě konečně celá zničená otočila a zavrtěla hlavou. "Nic se neděje" zamumlala potichu a zavřela svůj skicák, kterého jsem si doteď nevšiml. Jen jsem si potichu povzdychl a mávl hůlkou ke stolečku mezi námi a pak i ke ke knihovně. Na stolečku mezi námi se objevila konvička se dvěma šálky na čaj, a knihovna dostala pokyn k tomu, aby se knihy samy zařadily kam mají. A tak nad námi pomalu poletovaly knihy a zařazovaly se tam kam mají, ze svých původně nesprávných stanovišť. Pohledem jsem od knih sjel pohledem zpátky k ní a neodolal jsem pousmát se, když jsem si všiml toho ohromeného pohledu, kterým sledovala vznášející se knihy. "Víte, nevím co se děje. Ale čaj to vždycky napraví." S tím mírným a nervózním úculkem jsem nám oběma nalil do hrnků horký ovocný čaj, protože tím nikdy nic nezkazíte. Konečně si otřela oči a s úsměvem se na mě otočila. "Děkuji. Co jsou tohle za knihy?" Kývla k mé hromádce která nás oddělovala. "Jsou to knihy které potřebují opravit. Jsou buď staré, nebo zničené. A já se o knížky starám rád." Pokrčil jsem rameny a pročísl si dlaní své kudrnaté vlasy, načež jsem upil ze svého hrníčku. "A nezabere to hodně času? Vždyť je tady tolik knih." Zamrkala na mě překvapeně a natáhla se po svém hrnečku, ze kterého však neupila, jen se zarazila. "A stejně tak je tady tolik lidí, kteří se k ním neumí chovat. Ale když ten čas mám-" Což většinou mám. Pomyslel jsem si a pokračoval.
"Tak jim ten čas věnuji a dávám je dohromady. A díky Merlinovi za kouzla. Jak se vlastně jmenujete?" To už jsem se potichu zasmál, a doprovodil mě i její smích. Zvládl jsem to. Rozveselil jsem jí. Pousmál jsem se sám pro sebe, když v tom se z ničeho nic zvedla a vytřeštila na mě ty své malé zarudlé oči. "Musím jít, je po večerce! Děkuji za čaj a dobrou noc! Jsem Nikoletta. Nikoletta Volturi." A s tím utekla spolu se svým skicákem a úsměvem z knihovny stejně tak rychle, jak do ní přišla. "Dobrou noc." A tak jsem se jen sám pro sebe potichu zasmál, zavrtěl hlavou a kouzlem nechal zmizet konvičku spolu s hrnky. Naposledy jsem skrze své kulaté brýle přejel knihovnu svým pohledem, aby se tam náhodou neskrývalo nějaké další uplakané dítě. Nechal jsem zhasnout veškerá světla v knihovně pro jistotu, že by se tam chtěl někdo další vkrást. Než jsem nakonec taky v útrobách hradu zmizel za klapotu svých polobotek a tichého pobrukování. Tak slečna Volturi.  A to jsem ještě nevěděl, co mě doopravdy v budoucnu čeká...