Jen knihovník?

Sváteční oběd

Měl jsem co dělat, abych se vykopal z postele. Předchozí večer byl zatraceně náročný. Dobře, nebudu tady dělat, jako kdybych protančil celou noc, nebo byl přehnaně aktivní. Ale když máte něco s nohou a musíte balancovat na zamrzlé podlaze a do toho máte nemoc, přestože jste do sebe nalil hektolitry lektvarů, není to ideální. Ale dnes jsem slíbil svou účast několika studentům, takže jsem neměl na výběr. Abych vás uvedl do situace, tak předchozí večer byl Vánoční ples. A dnes, následující den mě čekal sváteční oběd, nebo něco takového. A vzhledem k tomu, že já spím klidně věčnost, tak jsem zase nestíhal.

"Fajn." Zamumlal jsem si sám pro sebe, když jsem konečně dopnul poslední knoflík u mé černé košile se stojáčkem. Tentokrát jsem nepotřeboval působit nijak ležérně, ale spíše uhlazeně. Nebylo to nějaké vyučování, ale sváteční oběd. A tak jsem přes sebe hodil své černé sako s dvouřadým zapínáním, které mi ze všech co jsem tam měl padlo nejvíce. Bílý kapesníček jsem si zastrčil do vnější náprsní kapsy a naposledy zkontroloval své kalhoty, které dokonale doplňovaly mé sako. Nakonec jsem si uvázal své naleštěné lakovky. V momentě kdy jsem tedy usoudil, že je vše v pořádku, tak jsem si jen sčísl ty své kudrnaté vlasy dozadu, aby byly alespoň chvíli upravené. Podrbal jsem na hlavě svého vlka, který se ke mě nesměl přiblížit ani na krok, kvůli těm jeho bílým chlupům, a vzal si do ruky sovu vycházkovou černou hůl se stříbrnou vlčí hlavou, která mi měla pomoci v chůzi. Inu a konečně jsem se vydal tou chladnou chodbou ke dveřím velké síně s nadějí, že se alespoň dobře najím. Ale to jsem zase nevěděl, co mě čeká.

Proboha, tam je hluk. Pomyslel jsem si, když jsem přicházel ke dveřím velké síně. Co když si ani nesednu? Tady je všem jedno, jestli jsi zaměstnanec, nebo ne. Má myšlenka se rozplynula jako mlha, když jsem kulhavou chůzí vstoupil do síně a viděl jsem ten prázdný čestný stůl. Tedy až na jedinou fialovlasou hřívu. To tady nikdo jiný není ze sboru? Zamračil jsem se a vydal se teda ke stolu, přičemž jsem přikývl s úsměvem několika studentům, kteří mě pozdravili. Jen jsem něco mlčky zaartikuloval na pozdrav a konečně došel ke stolu. Ani se ke mě neotočila. Odkašlal jsem si, abych si uvolnil hrdlo a předešel nějakému trapnému přeskočení hlasu, načež jsem při sedání několik židlí od ní pronesl: "Dobrý den." Přitakala mi. Řekl bych, že až znechuceně a jen ke mě těkla pohledem. Dal bych ruku do ohně, že ještě protočila očima. Co jsem si to dovolil, že? Pozdravit. Další arogance ve vedení a to jí ani pořádně neznám. Zavrtěl jsem hlavou, zatímco jsem si na talíř nakládal jakýsi salát. Upil jsem z poháru vody a síň přejel pohledem. Když tu mě něco zarazilo. Něco nebylo v pořádku...

Semlelo se to tak rychle. Z ničeho nic všechny světla potemněly, včetně toho denního, které doposud pronikalo přes obrovské okno v čele síně. Několik studentů se krčilo pod stoly, jiné měli ve spárech oni. Ti v kápích, kteří jistě neměli nic dobrého v úmyslu. A jedna z nich, žena středního vzrůstu, akorát svírala tu fialovlásku a držela jí hůlku pod krkem. V ten moment mi bylo jedno, jestli nade mnou převracela oči, nebo ne. Mé reflexy zareagovaly dřív než jsem si to asi sám uvědomil. A tak jsem úplně zapomněl na své vyčerpání, bolest v noze a už jsem stál, s hůlkou namířenou na tu ženskou za ní. Byla víc než ohavná. Studenti, nebo profesorka? Ale sám to tady asi těžko zvládnu navíc.. sakra. "Okamžitě jí pusť." Zavrčel jsem celkem nasupeně, protože jsem tyhle situace od srdce nenáviděl. Nebyl jsem hrdina a neměl jsem v plánu si na něj hrát. Tady jsem byl jen knihovník. A když se mi vysmála do obličeje, tak jsem po ní mlčky metal jedno kouzlo za druhým. Šikovně je však odrážela já se snažil, abych neublížil jejímu fialovému zajatci. Na chvíli jsem odrhl pozornost ke studentům, kde nahlas vykřikla právě jedna z mých oblíbených studentek. Michelle. Do hajzlu, co se to tady děje?! A v ten moment mě odzbrojila. Nemohl jsem nic dělat, protože bez hůlky jsem byl nahraný. "Co tu chcete? Nechte jí jít i ty studenty!" Zavrčel jsem znovu v naději, že bych snad s nimi mohl vyjednávat. Jen jsem chtěl, aby jí pustili. Ale pak se začala vzpírat, ječela na ní všemožné nadávky a vysloužila si od té ženské pořádnou facku. V ten moment jsem chtěl po ní skočit, ale byl jsem bez hůlky naprosto bezmocný. "Tak tak knihovníčku, jen pěkně v klidu. I vy Darkmoonová, ještě se pořádně pobavíme." Zaskřehotala se smíchem. Darkmoonová? Ale to nemůže... Na tyhle nostalgické myšlenky čas nebyl. Prostě jsem vstoupil mezi ně. Fialka akorát mířila zpoza mých zad na ní hůlkou, načež byla znovu odzbrojena a ještě od ní schytala další ránu, díky kouzlu. Byli jsme prostě v háji. Celá síň se zaplňovala nářky studentů, pláčem a my, ti kteří to tady měli uchránit, jsme byli nahraní. Jeden mrzák a druhé akorát stékala krev ze rtu, jak silné rány dostala. Vrhla na mě jakýsi vděčný úsměv, přestože byla doteď celou dobu otrávená. A já využil situace, kdy se ta stvůra se zkaženými zuby nekoukala, a sehnul jsem se pro svou hůlku, kterou jsem měl rázem u nohy. A v momentě kdy jsem se na ni vrhnul a hůlku jí přiložil ke krku já, mířila na mě hromada hůlek od těch ostatních zahalenců. "Dozvíme se konečně, o co tady jde? Jinak tě zabiju, rozumíš?! Je mi to jedno!" Zavrčel jsem jí do ucha a její hůlku odhodil, přičemž tu svou jsem jí zapíchl ještě víc pod krk. A pak se všechno rozplynulo spolu s jejím smíchem.

Světlo se vrátilo, studenti už jen povzlykávali jak byli vyčerpaní a místo zahalených tady stáli profesoři. Naší profesoři. "Překvápko!" Vypískla se smíchem Anabell, kterou jsem znal moc dobře, i když jen z vidění. A přestože jsem byl úplně strhnutý, pustil jsem jí. Vysmála se mi do obličeje. Dokud najednou  neskočila Darkmoonová a nezačala  vyloženě mlátit do Avy, která toho všeho byla tak strůjcem. Bušila do ní pěstičkami, jedna facka za druhou a vypadala jak smyslů zbavená. Ale já se jí nedivil. Měl jsem to samé chuť udělat ostatním. "To si ze mě děláte srandu." Zavrčel jsem úplně iritovaný tím co se tady právě stálo, zatímco tam Darkmoonová málem zabila Avu. Profesoři se nakonec i omlouvali vyjukaným studentům. Na tohle tady fakt čas nemám. Se svým kamenným výrazem jsem popadl svou hůl a vydal se nasupeně směrem z velké síně. A pak se stalo to, co nemohl čekat vážně nikdo. 

Obrovský lustr se svezl přímo přede mnou na Jamese. Uskočil jsem jen tak tak, jinak bych tam ležel s ním. A bylo jasné, že mu už nikdo nepomůže. Lustr kouzlem odletěl stranou a já přiskočil k tělu, které tam jen tak bezmocně leželo. Ale všem to bylo jedno. "To zase bude jen nějaký vtípek." Slyšel jsem zpoza svých zad a všiml si, jak si studenti v klidu pokračují v jídle ignorujíc fakt, že tam leží uprostřed síně mrtvola. "TAK JSTE ÚPLNĚ BLBÍ?" Zaječel, už mě známý, hlas Darkmoonové, která se za Jamesem rozeběhla také, ale v tom momentě jsem se já postavil. Jdu pro pomoc. Ani jsem to neřekl nahlas, protože jsem věděl, že to beze mě, nějakého knihovníka, v klidu  zvládnou. Prošel jsem kolem hloučků studentů, kterým bylo vše jedno a spokojeně se cpali grillovaným křídly, než jsem vyšel ze síně. Měl jsem co dělat, abych pořádně vstřebal to všechno, co se stalo. A především ten nejhorší fakt. Ne to, že mi umřel před očima člověk. Na to jsem byl zvyklý, přestože to je sebevíc děsivé. Ale to, že jsem dost možná tušil kdo ta Darkmoonová je. A to jak jsem byl odhodlaný jen tak někoho zabít, jen abych jí ochránil. A samozřejmě vůbec ty studenty tam, jak jsem si nakecával hrozně dlouho. Zkrátka, byl to jeden velký chaotický den. A víte co? Ani jsem se nenajedl. Může být něco horšího?