Elforia

Westia

"Vstávej, musíme pokračovat"
Otevřela jsem oči, a před sebou uviděla Anitu.
"Všichni už jsou vzhůru."
Rychle jsem vstala a sbalila věci, které jsem připevnila na Lotiona.
"Konečně jsi se vzbudila, všichni na tebe už hezkou chvilku čekají."
Hlas v mé mysli mě trochu vyděsil, pořád jsem si nezvykla, že můj kůň vlastně umí mluvit.
"No co, po včerejšku jsem byla unavená." Odpověděla jsem stejným způsobem.
Připraveni na cestu jsme nasedli na své koně.
Všichni jsme věděli, že již dnes večer bychom měli překročit hranice a dostat se do Westie.
Přiznám se, mít tak pevné pouto se svým koněm, kdy můžete komunikovat pomocí myšlenek, kdy jen chcete, není vždy k užitku. Lotion je až překvapivě ukecaný...
Za celou cestu touhle divnou krajinou jsme neviděli ani jednoho živého tvora.
Doufali jsme, že alespoň na území Westie bychom mohli doplnit naše, již minimální zásoby vody a jídla.
Jeli jsme už celkem dlouho, odhadovala jsem, že je okolo poledne.
Z brašny jsem vytáhla svůj poslední kousek chleba. Přemýšlela jsem, jaké to ve Westii asi bude, a zda-li nás vůbec vyslechnou, když tu mě z mých myšlenek vyrušil ptáci skřek.
Koukla jsme se na oblohu, uviděla jsem stín jakéhosi ptáka, který se velice rychle přibližoval.
Donutila jsem zastavit Lotiona, spolu s námi se zastavili i ostatní.
Nemuseli jsme čekat dlouho a nad našimi hlavami přelétl veliký pták, nejspíše orel. Ten se kousek před námi snesl na zem a zvědavě nás pozoroval.
Jelikož jsem spolu s Lotionem jela vepředu nejlépe jsem viděla, že má cosi přidělaného na noze. Slezla jsem z něj, a pomalu, aby se mě nelekl jsem se k němu přibližovala.
Jelikož se nijak nepohyboval, usoudila jsem, že je zřejmě na přítomnost elfů zvyklý. Zblízka jsem viděla, že kromě jakéhosi pergamenu má na noze přidělaný i malý váček.
Hned poté, co jsem mu to odstranila z nohy se s jediným máchnutím křídel vznesl a odletěl.
Již v obklopení ostatních jsem pergamen rozbalila a všichni jsme četli...

Doufám, že vaše cesta pokračuje dobře, posílám vám Silea, aby vám doručil tento vzkaz a něco k jídlu.
Nezapomeňte, že osud Nordie je ve vašich rukou.

Teda, tohle nám tedy moc nepomohlo...
Otevřela jsme váček a v něm byly nějaké listy.
"Vážně? Tohle nás má zasytit? "Ozval se Oleg.
"Páni,no to si piš, tohle jsou totiž listy  Melasy hlízové, kousek tě nasytí klidně na celý den, jsou velmi vzácné a dají se těžko sehnat." Odpověděla mu Anita.
V duchu jsem poděkovala své matce, tohle se nám hodí.
Každý kromě mě si kousek utrhl, já měla ještě trochu chleba, a museli jsme si to šetřit na zpáteční cestu.
S nově nabytou energií jsme byly zase v sedle a pokračovali v cestě.
Když už se začalo stmívat jsme v dálce uviděli špičky stromů. Po tak dlouhé cestě nás uvítala zalesněná, trávou a mechem pokrytá krajina. Konečně jsme byly ve Westii...