Elforia

Domov

Nemohla jsem od toho odtrhnout oči.
Přede mnou, nade mnou a všude okolo mě, bylo nebe s tolika hvězdami, že ani na tomto kousku oblohy bych je za celý svůj život nedokázala spočítat. Až teď jsem si vlastně uvědomila, jak moc se mi stýská po domově. Najednou jsem si připadala tak malá. Malá v tak velkém světě. Můj domov se zdál být tak daleko...
Po tváři mi stekla neposlušná slza. Loren, ač mi přišlo, že si toho všiml, mi naštěstí nekladl žádné otázky. Moje hrdost by zřejmě utrpěla, kdybych se tady před ním složila a ve slabé chvilce mu začala líčit, jak se mi stýská. Najednou mi naskočila chvíle našeho odjezdu. Proslov Alkaie a jeho "povzbuzující" úsměv. Najednou jsem začala mít zvláštní pocit. Co když ten úsměv vlastně vůbec nebyl "povzbuzující". Mnohokrát jsem ho obviňovala a podezřívala, věděla jsem, že má něco v plánu. Pokaždé když se naše pohledy střetly, naskočila mi husí kůže. Ale jelikož jsem tyto své vnitřní pocity nedokázala odůvodnit, nikdo, dokonce ani matka, mi nevěřil. Ta Alkaie viděla jen jako elfa, který vylepšil situaci rolníků západní části Nordie a pomáhá jí s kralováním.
Každé křivé slovo o něm, i kdyby pravdivé, šlo jedním uchem tam a druhý ven. Ihned jak se dostanu zpět do hradu, tak si musím sehnat nějakého sokola a varovat ji před ním, i když tuším, že to nebude mít moc velkou cenu...
"Nad čím přemýšlíš." Zeptal se, přičemž odtrhl zrak od té krásy před námi a zadíval se na mě.
"Jen jak se asi mají doma." Řekla jsem, snažíc se ignorovat jeho upřený pohled.
"No řekl bych, že mimo stres z toho, jak pochodíme tady, asi dobře." Řekl a krásně se zasmál. Cože?! Ne...ne krásně, normálně, úplně normálně se zasmál. No tak podvědomí, nebo co jsi zač, neblbni!
Skvělý a teď si povídám sama pro sebe a možná bych taky mohla něco říct...
"Nevím co si mám zatím myslet, královna nevypadá, že by nějak toužila po válce...
"Ale uvidíme, jak na tom bude král..." Řekli jsme oba na stejno a i přes to, že jsme se tady vlastně bavily o možné válce,tak jsme dostali záchvat smíchu.
"Tak pojď ." Řekl po tom, co si na oko utřel slzu a já se začala chechtat ještě víc. Nabídl mi ruku a když už jsem pevně stála na nohou vyrazili jsme na lov.