Johnlock Stories

pátá

Ráno jako každé jiné pomyslel by si každý. Slunce svítilo, ptáci zpívali a všichni měli dobrou náladu. Teda kromě jednoho muže, který seděl u sebe v bytě ve svém křesle v rukou držíc album ve kterém už byly jen vzpomínky. Těmito fotkami se mu vracely všechny vzpomínky, jak veselé tak bohužel i ty nejvíce bolestivé. Ten mladík, který se na něj z fotek díval, tak veselý a šťastný, s vlasy kudrnatými a černějšími než noc sama, už neexistoval. Místo něj zde seděl muž, který už znal jen smutek. Smutek se kterým žil už nějakou dobu. Z této reality mu pomáhají jen drogy, se kterýma je starý známý. Díky nim totiž nemusel myslet na nic. 

Ale nemyslete si, že to takto bylo pořád. V těch fotkách je zachycena přesně ta doba, kdy to s ním vypadalo nejlépe.  Z drog ho vytáhl jeho tehdejší nejlepší přítel. Přítel, díky němuž tento muž dostal druhou šanci. Šanci zachránit vše co zničil. A opravdu se mu to dařilo. Jak to tak bývá přátelství přerostlo v něco většího. Byli tak šťastní, že to nejde popsat slovy. Myslím, že to bylo zrovna dva roky od toho dne co se poznali. V ten večer toho dne si slíbili, že spolu budou až do konce.  Sherlock a John. Jen oni dva proti celému světu.

Dnes, ten krásný slunečný den, je to pět let co zemřel John Watson. Ten, který Sherlockovi slíbil, že s ním zůstane do konce, ten který Sherlockovi pomohl získat druhou šanci. Přitom spolu byli jen devět let. Devět nejlepších let Sherlockova života a to jen díky Johnovi.

Od té doby se toho hodně změnilo. Kvůli této události se Sherlock uzavřel. Nemluvil s nikým, snad jen se svým bratrem a svou domácí paní Hudsonovou. Taky začal zase hrát na housle, ale skládal jen smutné písničky a později přestal hrát úplně a radši se vrátil k drogám. Johna viděl úplně všude kam se podíval. Na křesle, kde vždy sedával, které v bytě pořád měl, protože se ho nemohl vzdát nebo u stolu, kde seděl a psal na svůj blog. Vždycky ráno, když si dělá čaj vytahuje i druhý hrnek. Pak si vzpomene, že vlastně nemusí.  Taky když jde spát, nemůže totiž nikomu říct dobrou noc. Nikdy nemyslel na to, že by se mohl předávkovat nebo nějak jinak zabít. Nikdy. Dnes ho to napadlo. Napadlo ho to zrovna v té chvíli, kdy otočil stranu albumu a na fotce se objevil John. Sherlockovi se zastavil dech. Už to déle neunesl. Věděl, že John by nechtěl, aby to takto dopadlo, ale Sherlock už to nezvládl. 

Bylo sice jaro, ale přesto se z jednoho komínu na Baker street kouřilo. Kdybyste vyšli do patra, vešli do bytu číslo 221B, viděli byste, že v krbu hoří album. Nikdo by tam, ale nebyl. Proč? Sherlock odešel totiž asi před hodinou. S sebou si vzal jen fotku a žiletku. Jak zřejmé co chtěl udělat.

Teď tu stojí při západu Slunce u Johnova hrobu. Vítr mu cuchá vlasy a Slunce mu suší slzy, které se pořád objevují. Pomaličku vytahuje žiletku. Po rukou mu teče červená a teplá krev, která se zdá tak nepotřebná. Po chvíli si musí kleknout. Už začíná slábnout. Ještě posledními silami vytahuje fotku z kabátu. Fotka se začínala máčet krví.

  „Promiň, Johne." 

Víte jak jsem říkala, že v bytě 221B nikdo není, paní Hudsonová si toho všimla. Bylo to neobvyklé, protože Sherlock nikdy neodchází. Hned ji napadlo co Sherlock chystá. Vyběhla z domu a utíkala co ji síly stačily. Když doběhla na hřbitov uviděla klečícího Sherlocka. On ji slyšel a otočil se. Svůj kabát, bílou košili i kalhoty měl celé od krve. On se, ale usmíval. Po pěti letech se poprvé usmíval. Oči plné slz. Můžeme se jen domnívat jestli to byly slzy bolesti nebo radosti.

Paní Hudsonová k němu hned přiběhla a vzala ho do náručí, ale už bylo pozdě. V jeho očích viděla úlevu a radost. Jen těsně před tím než Sherlock zemřel, stihl ji říct jen dvě slova. 

„Jsem šťastný."