Vstala.
S uslzenýma očima a rozmazanou řasenkou šla do koupelny.
Vytáhla z lékárničky léky.
Jeden si vzala.
Podívala se do zrcadla.
Slzy pořád tekly proudem.
Vzala si druhý.
"Jsi d-"
Nedokázala to doříct.
"Sakra"
Udeřila silou do zrcadla.
Vzala si třetí.
Křičela, nadávala a bila svůj odraz v zrcadle.
Už se nemohla dívat.
Všechno ji tak bolelo.
"Tlusťoško"
"Krávo"
"Bečko"
"Jdi se zabít"
"Smrdíš tlusťochu"
"Proč vůbec žiješ?"
Měla plnou hlavu svých spolužáků a všech co jí kdy nadávali.
Jako by byli všude kolem ní.
"Dost!"
Křičela.
Ale nepomáhalo to.
Byli všude kolem.
Byli v zrcadle.
Vzala si dalších několik prášků.
Nadávky sílily a ona už dál nemohla.
Vzala kámen, který měli v koupelně na okrasu a vší silou jej hodila proti zrcadlu.
Proti všem těm hlasům.
Proti těm slovům.
Proti ostatním.
Ale hlavně...
...proti Sobě.
Zrcadlo se roztříštilo na milion kousků.
A ona s ním.
Ležela ve střepech.
Celá od krve.
Uvědomovala si, že nic z toho nebyla správná cesta.
Že se ztratila v životě.
A začínala chápat,
Že DOKONALOST byla, je a vždycky bude
jen fikce.
______________________________________
Konec.
Jestli jsi se dočetl až jsem, byla bych moc ráda za hlas, nebo za zpětnou vazbu v komentářích.✨
Určitě mě potěší, když se podíváš na mé další příběhy.Tvoje Alex Mawie