Nebezpečná tajemství (Kouzlená Beruška a Černý kocour)

Kapitola 11.: Beruška

Dnes mě čekalo ráno, jako to včerejší. Opět mi zvonil budík o 15 minut dřív a opět, místo toho, abych ho zaklapla a dál spala, jsem se okamžitě vymrštila na posteli. To, že dnes opět uvidím Adriena a zase si chvíli budeme moci nerušeně povídat, na mě působilo jako nejlepší budík. Jako kdybych doufala, že tím, že vstanu dřív, zvládnu posunout ručičky hodin dopředu.

Tikki taky vstala, večer byla skutečně vyčerpaná a tak prospala celou noc.

„Dobré ráno, Marinette," pozdravila. „Jak se ti nakonec spalo?" zeptala se. Bylo mi jasné, že mluví o Trixx, včera večer mi kvůli její ztrátě bylo poněkud smutno.

„Naštěstí jsem byla tak unavená, že jsem prostě usnula."

„Neboj, to se vyřeší," řekla Tikki.

„Potřebovala bych si promluvit s Kocourem, abych zjistila, co na to Mistr, nebo bych za ním mohla odpoledne zajít? Mohli bychom i za Adrienem," volala jsem na Tikki z koupelny.

„Zkus raději Kocoura, Mistr je velmi zaměstnaný a je lepší na něj neupozorňovat," řekla mi Tikki. Měla pravdu, o tom, že musíme existenci Mistra tajit, už jsme se jednou bavili a čím míň k němu chodíme, tím líp.

Vylezla jsem z koupelny, už převlečená, popadla jsem tašku, naházela do ní učebnice, hodila si přes rameno kabelku a ukázala Tikki, aby se do ní schovala.

V kuchyni jsem se nasnídala, rodiče už naštěstí neprobírali můj brzký odchod, asi byli rádi, že odcházím do školy včas. Třeba si na mě nebudou učitelé tolik stěžovat, jako při posledních třídních schůzkách. Vymluvit se, kde jsem byla, mi tenkrát opravdu dělalo problém.

Hodila jsem si batoh na záda a vydala se na lavičku tak, jako včera.

Pokračovala jsem v kresbě návrhu a doufala jsem, že si Adrien nerozmyslí, kudy půjde do školy, a nemineme se. To by byl průšvih, to bych se skutečně musela stát Beruškou a běžet ho hlídat odněkud ze střech a to, co si budeme povídat, by bylo zbytečně komplikované.

Naštěstí neuběhlo ani pět minut a už jsem viděla Adriena, jak se blíží podél řeky.

„Ahoj Marinette, zase kreslíš?"

„Jo, chtěla jsem dokončit ten návrh," odpověděla jsem mu a zaklapla jsem sešit, abych se mohla zvednout a jít s ním. Dnes už jsem se ho neptala, jestli můžu. Navíc by to bylo riskantní – mohl by říct ne.

„Tak co ta písemka z matiky, umíš to?" zeptal se Adrien.

„Cože? My píšeme?" vyhrkla jsem. Přes všechny mé Beruščí starosti jsem zanedbávala školu, to už se dělo pěkně dlouho.

„Jo, zadávala to v pondělí," odpověděl mi Adrien.

„Já na to úplně zapomněla," zaskučela jsem. Adrien se usmál.

„Hele, nesměj se, ty máš výhodu, matice prostě rozumíš, nemusíš se jí učit," odpověděla jsem mu.

„Víš co? Když nebudeš vědět, tak něco vymyslíme. Sedím za tebou, mohl bych ti poslat odpovědi," navrhl mi Adrien. No, jo, kdo ve škole nikdy nepodváděl, ten ať postoupí v řadě o krok dopředu. Jo, zůstala bych stát i já. Přestože jsem všem příkladná kladná hrdinka, Beruška.

Dál už jsem o škole moc mluvit nechtěla, v hlavě jsem měla hrozbu špatné známky z písemky a následujících sankcí od rodičů a tak jsem se raději zeptala Adriena na to, jestli ještě fotí. Ptát se v současné době na jeho osobní život bylo trochu riskantní, ale tuhle otázku jsem si dovolila.

Nic konkrétního mi ale neodpověděl, jen prohodil, že momentálně nic nefotí a raději se mě zeptal, co já navrhuji. Přišli jsme až ke škole, kde už na mě čekala Alya, uvědomovala jsem si, že už to bylo podruhé, co jsem šla do školy s Adrienem a určitě jí to začalo přicházet podezřelé, ale já jsem ho jinak ochránit neuměla. Nemohla jsem se tu producírovat jako Beruška.

Do třídy už jsem šla tedy s Alyou, ale zároveň jsem dávala pořád pozor na to, kde je Adrien. Hlavně, jestli se v jeho okolí nepohybuje někdo podezřelý, samozřejmě. Nemám vůbec žádné jiné záminky... ne, ne, ne... vůbec.

Celé dopoledne i výuka proběhly docela v pohodě. Adrien mi poslal aspoň kus výsledků na test z matiky a tak jsem doufala, že nedostanu pětku. Někdy by mě zajímalo, co by řekli učitelé, kdybych se jich zeptala, jak mám stíhat zachraňování světa a ještě učení na testy, ale to je jen můj problém. Vlastně tak trochu ne, protože když se vykašlu na Beruščí povinnosti kvůli škole, zasáhne to i je.

A kde je nyní ta priorita školy?

Před školou jsem se rozloučila s většinou kamarádů a šla jsem s Alyou domů. Měli jsme cestu spolu, protože ona se šla podívat za mámou do práce.

Zatímco jsme se loučili s Adrienem a Ninem jsem stála před školou a rozhlížela se po střechách, doufala jsem, že už tu někde Kocour je, aby chránil Adriena.

Slíbil mi to, ale nikde jsem ho neviděla, na druhou stranu, mohl ho klidně chránit v civilu jako já. Mohla jsem pouze věřit jeho slibu.

„Co si myslíš... ví to?" zeptala se najednou Alya, přičemž mě vytrhla z přemýšlení.

„Co? Kdo?" zeptala jsem se a vydala se na cestu směrem k naší pekárně.

„Tys mě zase neposlouchala? No jasně... on byl Adrien na dohled, že?"

Z legrace jsem do Alyi strčila.

„To bylo za to, že říkám pravdu?"

„Raději mě řekni, na co ses to ptala..." odpověděla jsem, abych odvedla řeč.

„Přemýšlím o tom, jestli Kocour ví, kdo je Beruška a naopak..."

„Co já vím?" vypadlo ze mě. Tyhle otázky mi nedělaly dobře, štvalo mě, že musím Alye lhát.

„Ale co si myslíš?

„Tak proč by to před sebou tajili?" odpověděla jsem snad logickou věc.

„Máš pravdu... takže to ví! Myslíš, že se schází?"

To jsem zase něco řekla, napadlo mě. Alya se toho určitě chytí. Před ní bylo opravdu těžké něco, cokoliv zamluvit. Vše brala až příliš vážně a vše zveličovala. Ale je to dobrá kamarádka.

S Alyou jsme se rozloučili před hotelem, kde její máma vařila, a já pokračovala v cestě k naší pekárně.

Najednou jsem zaznamenala v jedné z vedlejších ulic podivný pohyb. Zastavila jsem se a chvíli se jenom dívala do strany. Nemýlila jsem se. Něco se tam hýbalo, ale to mohlo být také listí, které rozfoukával vítr. V poslední době jsem byla trochu paranoidní, jakmile byl do našeho boje zapleten Adrien, bála jsem se ještě víc.

Šla jsem do uličky a kolem mé hlavy proletěl mrak odpadků a zašpinil omítku nedalekého domu. Tohle nebylo přirozené. Naštěstí v této ulici zrovna nikdo nebyl a tak jsem se skrčila mezi auta a přeměnila jsem se na Berušku.

Jakmile jsem byla v červenočerném tečkovaném úboru, zachytila jsem své jo-jo za nejbližší komín a vyhoupla se nahoru. Rozhlédla jsem se a konečně jsem to viděla. Mezi domy pobíhalo monstrum, určitě zakumizované.

Najednou vedle mě přistálo černé klubko.

„Ahoj, Kocoure," řekla jsem. „Víš o tom něco?"

„Do teď jsem byl s Adrienem," pohodil kocour rameny.

„A je v pořádku?" vyhrkla jsem konečně.

„Jo, je schovaný u Mistra. Jdeme bojovat?" zeptal se Kocour, jako by chtěl přejít náš rozhovor o Adrienovi.

Roztočila jsem své jo-jo. „Že se ptáš," řekla jsem a seskočila z budovy.