Nebezpečná tajemství (Kouzlená Beruška a Černý kocour)

Kapitola 20.: Plamínek

Vyběhla jsem ven, před školou stála zrůda, která vypadala jako kříženec mezi člověkem a ohněm, plivalo to oheň, občas se tomu ruce a nohy přetvářely na plameny, ale zároveň to většinu času mělo charakter člověka. Bylo to divný.

„Co to je?" podivil se Kocour, hned jak se objevil.

„Já nevím, ti zakumizovaní lidé jsou čím dál divnější a divnější," zkonstatovala jsem.

„Dneska jsi tu nějak brzy."

„Mám teď spoustu volného času..." zkonstatoval Kocour a já se musela zamyslet, zdali se na mě stále zlobí kvůli Adrienovi.

„Tak jdeme na něj?" řekla jsem. Kocour přikývl a oba jsme se na podivné stvoření, které si říkalo Plamínek, vrhli.

Bylo těžké bojovat s něčím, co ve své podstatě mělo plamen, s něčím, čeho jste se nemohli dotknout a tak nás v prvních několika kolech porážel, dokonce až tak, že nás zahnal do kouta.

„Co budeme dělat?" řekl Kocour zadýchaně, z celého toho marného snažení byl unavený.

Rozhlédla jsem se. „Nevím, ale pojď tam..." řekla jsem a ukázala k řece. Oba jsme se tím směrem začali stahovat. Nakonec jsme skončili schovaní na jednom z pontonů pod mostem přes řeku. Doufala jsem, že sem se za námi nebude odvažovat pustit.

„Musíme zkusit využít vodu..." řekla jsem Kocourovi.

„Nenapadá mě jak..." odpověděl mi Kocour, když těsně vedle nás přistála další ohnivá koule.

„Potřebuju trochu času na přemýšlení," řekla jsem Kocourovi. On to pochopil a tak se vyhoupnul na most a šel svádět nerovný boj s panem Plamínkem.

Už jsem chtěla začít plánovat, když jsem najednou zaznamenala, že se k nám blíží cosi podobného zrzavé kouli. Přistálo to na jedné věžičce od mostu a rozvinulo v celou svou krásu.

Byla to Liška... nebo Volpina.

Kocour se také nějakou dobu díval překvapeně směrem k další hráčce. Sotva jsme mohli vědět, která z nich to je, ale ať ta nebo ta. Vrhla se do boje se vší vervou a tak si Kocour mohl dovolit ustoupit, přiskočil opět do mého úkrytu.

„Která z nich to je?" zeptal se mě.

„Jak to mám vědět?" odpověděla jsem mu. „Ale musíme jí pomoct," ukázala jsem na Liško-Volpinu kutálející se po zemi. Kocour se na mě překvapeně podíval.

„Jenom tak zjistíme, která z nich to je," dodala jsem a vyskočila ze svého úkrytu. Kocour mě následoval.

Chvíli jsme bojovali ve třech, s naší pomocnicí jsme se stihli pouze pokývnutím pozdravit, tento nepřítel nám dával skutečně zabrat. Pan Plamínek byl nejhorším protivníkem za hodně dlouho. Navíc jsem stále pozorovala bojující Lišku, či Volpinu a přemýšlela jsem, která z nich to asi tak je.

Hodila jsem po Plamínkovi svoje jojo, naprosto zbytečně, samozřejmě, jeho plamen jen přeskočil z místa na místo a byl zase v pořádku. Vrátilo se mi moje jojo a v tu chvíli začalo zvonit jako mobil. Chytla jsem ho a podívala se, kdo mi volá. Byl to Mistr, tohle jsem musela vzít, byla jsem si jistá, že to bude důležité.

Mrkla jsem na Kocoura a počkala, až přiškol ke mně. „Kryj mě..." šeptla jsem a seskočila za střechy. Ihned jsem telefon zvedla.

„Je to důležité?" vyhrkla jsem, protože jsem si byla vědoma, že nechávám Kocoura v boji samotného.