Nebezpečná tajemství (Kouzlená Beruška a Černý kocour)

Kapitola 9.: Trixx

Seděli jsme na střeše protějšího domu, než byl ten, ve kterém byla pravděpodobně vězněná Trixx. Bylo těsně po půlnoci. Dům byl na rohu ulice, šlo o starý obytný dům, který sloužil jako nájemní dům a některé byty byly také přebudovány na kanceláře. Vypadalo to, že dům už je prázdný, v oknech se nesvítilo a Kocour podle všeho žádný pohyb nezaznamenal, to on totiž koukal do dalekohledu. Já bych viděla velké kulové, na rozdíl od kocoura nemám schopnost nočního vidění.

„Tak co?" zeptala jsem se.

„Vypadá to, že je dům prázdný..."

„Nějaké nápady jak jít dovnitř?" zeptala jsem se.

„Nevím, ale neměli bychom používat naše schopnosti, protože potom budeme mít omezený čas na záchranu," řekl Kocour.

„To rozhodně, ale dost nám to omezuje možnosti... co takhle zkusit kanál?"

„A co potom? Vylezeme záchodem? To funguje jen ve filmech, blázínku," odpověděl mi Kocour.

„Tak navrhni něco sám," odpověděla jsem podrážděně a založila si ruce před hrudník.

„Není támhle to střešní okno?" zeptal se Kocour ještě s dalekohledem na očích.

„Myslíš, že bychom skrze něj mohli projít? Ale kdo by nechával otevřené střešní okno?"

„No, tak myslím, že nikdo nepočítá, že se bude nějaký zloděj snažit slanit do střešního okna," odpověděl mi Kocour.

„Můžeme se zkusit podívat," řekla jsem, když jsem se trochu oklepala z vlastního uražení. Musela jsem uznat, že tohle není úplně špatný nápad. Roztočila jsem jojo a přehoupla se na druhou stranu ulice, na námi pozorovaný dům, Kocour mě ihned následoval.

Skutečně na domě bylo střešní okno, muselo tu být zabudováno po nějaké rekonstrukci, protože takhle budova prostě nemohla původně vypadat. A dokonce okno bylo i pootevřeno, ale pouze na větračku.

„Co teď?" zeptal se Kocour.

„Máš baterku?" zeptala jsem se, protože zrovna já nemám tak dobré oči.

Kocour zalovil ve svém batohu a podal mi baterku.

Posvítila jsem si na okno, viděla jsem jen pár centimetrů dovnitř, tedy na západku okna.

„Myslím, že to dovedu otevřít," pošeptala jsem. „Jen mi řekni, vede to na chodbu, nebo do nějakého bytu?"

„Vypadá to na byt..."

„Takže budeme muset bez povšimnutí projít tím bytem a dostat se na chodbu."

„A proč nemůžeme požádat majitele, aby nás prostě pustili."

„Nevíme, kdo z toho domu vězní Trixx, co když obyvatelé tohoto bytu budou ti padouši?"

„Máš pravdu. Můžeš to teda otevřít?"

„Jo," vydechla jsem, „ale budu potřebovat klid, mohl by ses třeba projít po střeše?"

Kocour beze slova odešel, doufala jsem, že se neurazil. Já jsem se tedy uklidnila, zkoncentrovala a opatrně do větrací škvíry pustila své jojo. První a nejjednodušší krok hotov. Teď už ho stačilo jen rozhoupat tak, aby se zamotalo za otevírací páku a potom cuknout.

Cvak.

Zamávala jsem na Kocoura, aby šel ke mně.

„Máš to?" pošeptal. Přikývla jsem a položila si prst před pusu. Kocour seskočil za mnou a rozhlédl se po pokoji, kde jsme stáli. Samozřejmě jsme nemohli rozsvítit a tak jsem musela spoléhat na Kocourovy oči. Já jsem zatím potichounku zavřela okno, kterým jsme vstoupili.