To zase není on...

Kdysi dávno...

Asi tak v patnácti jsem šla na rande s mým spolužákem. Ještě dnes se tomu směju. Jmenoval se Martin a měl úděsně kudrnaté vlasy. Prostě hotovej beránek. Nechápu proč jsem s ním vlastně šla, ale asi protože všechny holky ze třídy už rande měly a já jediná jsem se k tomu stále nedokopala. Takže jsem prostě řekla Martinovi, který seděl se mnou v lavici.
Ten blázen vůbec neprotestoval, nejspíše protože byl na tom stejně jako já.
Vzal mě do cukrárny a dali jsme si lákavě vypadajícího indiánka. Já se styděla před ním toho indiána jíst, ale měla jsem na něho takovou chuť, že jsem se snažila ho kultivovaně nabírat lžičkou. Jenže nebohý Martin byl ještě větší trdlo a kus indiánka mu zůstal na nose. Vypadal hrozně směšně a já potvora mu to neřekla. Vlastně v té cukrárně a celou dobu co jsme spolu byli jsme vůbec nemluvili. Tedy kromě té doby, kdy jsme prodavačce oznamovali naše přání, co si dáme dobrého. Tak jak rande začalo tak i skončilo. Rande trvalo celou půlhodinu. Paráda. Martin mi na rozloučenou řekl ,,čau ve škole" a já měla tedy to první rande za sebou. Kamoškám jsem se radši nechlubila a doma mámě poreferovala jaký to bylo. Smála se pěkně dlouho a já si připadala jako poslední blbec. Druhý den ve škole jsme si s Martinem řekli ahoj a u toho skončili.
Druhé rande bylo s klukem, který jezdil vlakem ze školy a do školy se mnou. Tohle rande bylo trochu záživnější. Jmenoval se Tomáš a líbily se mi na něm krásný hnědý oči (měl je jako štěňátko) a polodlouhý hnědý vlasy v culíku. Byl tak sladký...
Jelikož jsem byla ostýchavá, klepala jsem se při jeho pohledu do mých očí jako ratlík. Hned na první rande jsme šli do města a něco jsme blábolili ve smylu, co škola, rodiče, sourozenci apod. Chtěl jít do cukrárny, ale to jsem odmítla. Měla jsem strach, že si udělám podobný trapas jako Martin a tak mi Tomáš koupil zmrzlinu. Ještě lepší...
Zmrzlinu jsem dala a byla jsem nadmíru spokojená, že mi nespadla na zem nebo na tričko. Milej Tomáš najednou koukl na hodinky a zjistil, že musí letět za tátou, který ho odváží dnes domů autem. Takže přišlo k loučení a já tušila, že teď dostanu svou první pusu v životě. (Ty z mateřské školky se nepočítaj).
Takže jsme tak stáli, on řekl ahoj a naklonil se. Já se prostě hrozně lekla a když se nakláněl, tak jsem uhnula. Pusu jsem dostala, ale na oko...
Super. Usmála jsem se a rychle zmizla. Prostě paráda.
Bylo mi tak trapně, že jsem se zařekla, že se s ním už nebudu vídat. Napsala jsem mu dopis plný blábolů a poslala ho k vodě. Myslím, že ten rok když mi bylo patnáct, jsem se dostatečně poučila a rozhodla se, že si prostě ještě na to správné rande počkám.