To zase není on...

Skok dopředu

V šestnácti jsem na tom byla o trochu lépe. Konečně jsem se rozhoupala a přestala se tak stydět. 

Ošklivá jsem nikdy nebyla a tak stačilo trochu nalíčit řasy a pod oči si dát tenkou černou linku a hned jsem byla o něco barvitější. Mám jednu velkou výhodu a to jsou husté dlouhé vlasy kaštanové barvy. Mám je po pás. Vlasy bych si nikdy neostříhala, protože jsou má chlouba. Lesknou se a není třeba je barvit do odstínů jiných barev, případně je kazit melírem. Stačí trochu sluníčka a pramínky vlasů jsou ihned o něco světlejší. Obličej mám oválný a dle zrcadla mám zeleno modré oči. Nos a rty jsou souměrné a já jsem ráda, že mi obličej nehyzdí zatracený pupínky. Postavu mám tak akorát, ale musím se v jídle hlídat, protože stačí snít něco tučného a váha se může zbláznit. Nejen váha, ale i já. To jsem pak tak bláznivá, že držím dietu. Ale stejně, nejlepší jsou ty diety bodové... Co vidím to zbodnu.  A teď dost k popisování mé postavy, vrátím se tedy k těm příhodám, co se mi staly, když mi bylo sladkých šestnáct.

U nás v domě bydlel jeden kluk. Znali jsme se od vidění od útlého věku. Jmenoval se Ruda a bylo mu sedmnáct. Líbil se mi, ale málokdy chodil ven, takže setkat se s ním byl očividný zázrak. Je pravda, že jsem ho dennodenně viděla, ale to jen vždy, když jsem se courala po venku a on seděl na plastové židli na balkóně jeho rodičů. Nechápu co ho na tom balkóně tak přitahovalo. Ehm, snad ty cigarety, které tam kouřil. Jeho máma pravděpodobně vůbec neřešila, že její syn v sedmnácti kouří a někdy na balkóně posedávala s ním. Chtěla jsem se s ním dát do řeči, ale zkuste si vyřvávat pod balkónem.

Jednou takhle v krásný sluneční den, stál opět na balkóně a pozoroval dění v panelákovém sídlišti. Procházela jsem kolem domu a najednou slyším, že někdo volá „hej, kočko". Ne, že bych si o sobě myslela tolik a věděla, že volá na mou osobu, ale nedalo mi to a já se podívala na ten balkón, kde stál on. Hrklo ve mně. Ty bláho. To bylo fakt na mě.  Usmíval se a já ztuhla. Nemohla jsem ani mluvit. Nešlo vypravit z úst ani kousek hlásky. „Kam jdeš?" řekl. Já se zakoktala a zamumlala. „No, jdu, no, no, ... domů, jdu." „A nechceš zajít k nám na kávu?" zeptal se a já přemýšlela. V hlavě se mi urodilo tisíce různých situací. Nakonec jsem se poddala a řekla... „Jo, já přijdu, ale za chvilku." Dala jsem se do kroku, odemkla vstupní dveře paneláku, stoupla si k výtahu a čekala, až přijede. Ve výtahu, který mě vezl do našeho patra, jsem vehementně přemýšlela a klepala si do čela, co jsem to zase ztropila. „Panebože! Co tam budu dělat?" řekla jsem si hlasitě. V hlavě mi to šrotovalo a já byla rudá, jak rajče. Výtah vyjel do osmého patra a já se skočila domů převléct. Vzala jsem si na sebe nějaký lehký šaty s květinami, navoněla se máminým parfémem, zkontrolovala si líčení a šla zpět k výtahu. „Ty vole, jak já tohle zvládnu. Lauro, ty jsi blbec," pomyslela jsem si. Výtah dolů jel snad dvakrát rychleji než normálně. Měla jsem v hrudi kámen a nemohla jsem dýchat. Byla jsem tak hrozně moc nervózní. Zaklepala jsem a otevřel mi Ruda. Bože... ten je tak hezkej, řekla jsem si v duchu. Jen si to představte. Vysoký kluk, široká ramena, postava celkem normální, ale ty oči... ach bože, ty oči. Měl je tak nádherně karamelově hnědé a ty jeho boží blond vlasy, které si stále ledabyle pohazoval z tváře. Nebyly ani krátké ani dlouhé. Byl nádhernej... tedy aspoň v mých očích. Pozval mě dál a já byla vyklepaná jako osika. Mám pocit, že jsem byla zpocená i na zadku. Šli jsme spolu k němu do pokoje, kde jsem se usadila na jeho postel. No, paráda, blesklo mi hlavou. Nikde neměl židli. Jen tu postel. Donesl mi kávu a sám se ujal piva. Docela jsem koukala, že si takhle v pohodičce v sedmnácti pije pivo. Nicméně neměla jsem odvahu se zeptat, proč se tím nalévá. Pustil hudbu a mlčel. Nervózně jsem šoupala nohou na koberci.  Sedl si ke mě a napil se piva. ,,Fuj", uteklo mi. Vůbec to nijak nekomentoval a z láhve si dal znovu. ,,Tak co budeme dělat?" zeptal se. Mlčela jsem. Když on byl tak boží. K bohatství mi stačilo jen koukat. Nic víc jsem nepotřebovala. ,,Chceš si zahrát karty?" zeptal se.  ,,Karty?" zeptala jsem se nevěřícně. Tak teď nevím, co přesně jsem od té návštěvy očekávala. ,,No, já myslel, že bychom si zahrály karty, víš?" usmál se rozpačitě. Karty se mi vážně hrát nechtělo. Chtěla jsem si povídat, zeptat se, proč nechodí ven, jestli má holku, jaký má život apod. Tohle mě zajímalo. A tak jsem se tedy zeptala. Ven nechodí, protože je tam nuda. Jediný co dělá, tak je škola. Takže do školy a po škole rovnou domů. Pak sedí na balkóně a pozoruje lidi. Holku nemá. Takovej krásnej kluk. Nechápala jsem. Pak mi sdělil, že má lupenku po celém těle a mně ho bylo upřímně líto. Vím, že lupenka není legrace. Začal se prostě stranit lidí a jeho vrstevníkům, tedy až krom toho piva. Za celou dobu jich stihl vypít asi pět. Nevěřila jsem tomu. Byla jsem ještě hloupá puberťačka (dle dospělých) se světem plným superlativů a vůbec mi nedošlo, že ten kluk velmi rád pije. V rauši se zeptal: ,,Nechtěla by jsi se mnou chodit?" Koukala jsem na něho jako cvok. Chodit? To myslí vážně? Neodpovídala jsem, ani to prostě nešlo. Místo toho jsem vstala a rozloučila se, že prostě musím jít domů pomoct s něčím mámě. Jako chápejte, co jiného jsem měla dělat? Vybalil na mě nějaké chození a já se v tom všem prostě nevyznala. Natož, mým vlastnictvím byla nálepka... nepolíbená. A ani tenhle Ruda ze mě tuhle nálepku nesundal. Na druhý den mi máma řekla, že zhruba o půlnoci k nám zvonil  s tím, že si žádal mou osobu. Máma koukala jako puk a já si připadala jako osel. Hlavně kvůli tomu, že byl dle mámy naprosto namol a kdákal nějaké nesmysly o lásce. Byla to celkem škoda, tak moc hezký kluk a chlastal jako duha. Jasný... vzhled není všechno. Od té doby jsem ho už nenavštívila. Nemohla jsem. I když mi bylo teprve šestnáct uvědomovala jsem si, že jeho největší milenka je asi to pivo. No, kdo ví jak to tehdy bylo. 

O prázdninách v srpnu u babičky a dědy to už bylo se mnou o level výš. Líbil se mi z naší party Michal. Byl vysoký, vzhledově asi tak akorát, no prostě žádný playboy, ale byl sympatický. Ten den, kdy jsme se poznali, si mě přivlastnil. Prostě... byla jsem jeho. Polibek se taky bohužel nekonal. Já, Laura, se bála... hrozně se bála. Naše parta skýtala osmičlennou skupinu lidí. Obsazení není vůbec podstatné. Tedy, až na Veroniku. Michal za mnou lítal, snažil se na mě hovořit samými superlativy a já upřímně dělala, jako že mě to hrozně zajímá. Michal měl sedmnáct a byl panic. Dle jeho slov už holku na nějakou tu líbačku měl a to byl pro mě takovej zkrat. Polibku jsem se bála jako čert kříže. Abych se k Michalovi vrátila. V jeden podvečerní den jsme si povídali, že na druhý den půjdeme všichni k rybníku. Jo, k rybníku, kde málokdo chodil. Kamarádka Veronika se tam hrozně těšila, protože ještě předtím jsme si povídali o lásce a sexu. Ze všech těch povídaček jsem pochopila, že každá holka z naší party musí mít s klukem ,,něco"... Pro mě, čistou pannu, bylo dáno, že musím svému milému Michalovi vyhovět aspoň ve vyhonění. Absolutně jsem netušila, oč přesně půjde a jak tohle vůbec dokážu. Pamatuji, že ještě týž večer jsem bláhově na vodovodním kohoutku zkoušela jisté pohyby. Nedovedla jsem si představit, že bych Michalovi něco tak divného dělala. Jenže nastal den D a já musela splnit, co jsem měla. Jenže jsem snad měla více štěstí než rozumu a ten den babička potřebovala nutně a bezvýchodně zajít na hřbitov. Takže jsem byla omluvena z této akce a s babičkou jsem si to drandila na hřbitov. Ovšem večer se parta sešla a já se dozvěděla, že milý Michálek podlehl Veronice a ona se ujala mé funkce ,,honička per". Abych řekla pravdu, nic jiného jsem od ní nečekala. Kdo ví, kdo by ji chtěl, ale zamilovaný Michal mě šokoval. Dnes bych mu asi rozbila ústa, ale v té době jsem si oddychla, že jsem se s ním nemusela dělat já. Stejně jsem nevěděla jak na to! Nakonec naše romance skončila formou messengeru, kde mi drahý Michal napsal, že potřebuje víc a ne jen plané řeči. Heh! Pro mě to bylo pravděpodobně největší vysvobození... tedy do té doby než se objevil Kuba. 

Tedy holky... kdybyste ho viděly. Ty tmavě hnědé oči a ty krásný hnědý vlasy a ten smrtelně líbezný úsměv. Jakub, Kuba, Kubíček. Ženský, jak já do něj byla hotová. Jenže užeňte takovýho Kubu, který je playboyem na našem sídlišti. Vždy jsem si říkala, že tenhle by měl být první. Tedy aspoň v tom polibku. Ve své nerozvážnosti jsem vytahovala svých tisíc triků... rozumějte... trička s výstřihem jak blázen a mé usmívající se trojky prsa. Jako pochopte, Kubík jen koukal. Pak jsem nechala vesele plápolat mé dlouhé vlasy a dělala na něj cukrbliky. Jo, abych se přiznala... jo, byl to on... ano, ten, který mi dal první dlouhý vášnivý polibek. A jak to bylo naprosto super Vám rozhodně taky povyprávím. 

U nás ve sklepě jsme měli takovou klubovnu. Dospělí tam chodili minimálně a tak jsme měli takové super útočiště pro nás, pro nás puberťáky. Jednoho naprosto obyčejného dne jsme se tam já a Kuba sešli. Kubovi už bylo osmnáct a vím, že byl mírně posilněn alkoholem. Oba jsme seděli na staré sedací soupravě a povídali si o škole. Věřte, že jsem vedle něho tála jako sníh. Hrozně moc jsem si přála, aby on byl ten první, který mě políbí. Panebože... Já toho kluka měla naprosto plnou hlavu. A víte co? Během chvíle se na mě usmál, pak se přiblížil a světe div se... líbal mě a já jeho. Pomaloučku, něžňounce, zdráhavě... pak plně s hlazením po celém těle, až se mi hlava motala. Najednou někdo zaklepal na dveře a my jsme přestali. Ještě dneska se usmívám. To byla tak sexy pusa, že škoda mluvit. Bohužel od té doby se to už neopakovalo, protože Jakub měl údajně nějakou holku a já?... Já jsem to obrečela. Na druhou stranu to bylo fakt moc hezký a můj první polibek jsem si zaznamenala tak, jako snad každá holka do svého deníku. Nelhala jsem. Já ho milovala. On sice ne, ale i tak to bylo, jak se říká BEST. Konečně se má osoba odněkud odrazila a já už byla ta... políbená. Jenže tohle by bylo ještě stále málo, viďte?...