Written in the blood (ff PJ & BO)

Prolog

Tábor polokrevných, útočiště potomků řeckého božstva, je zahalen tmou. Jeho obyvatelé poklidně spí v rozestavěných srubech. Nikdo netuší, že za pár let nastane několik bitev, ani že u brány do tábora právě stojí žena s dlaněmi nataženými k nebi.

Kdyby však polokrevní, co měli tu noc hlídku, neusnuli, měli by možnost spatřit vycházející měsíc. Nejen jeho světlo, které zalilo celý tábor, ale také slova, která k němu žena vysílala.

Jen na chvíli zavládne mír a klid,
než zaslechne sténání Olympu lid,
než sedm jich sejde se v měsíci zář,
a k začátku zanese je mladý žhář.

Všechny ty střepy,
všechny ty věty,
ty sliby,
ta zklamání,
ty vzpomínky,
ta poznání,
ty lži a kruté pravdy,
ty nálezy,
ztráty,
všechna ta rozhodnutí,
vše vede k cíli bez pevného bodu.

Z krve zrozená,
krví živená,
vyhnaným bohem na trůn usazená,
životem novým obdařená,
sedmi polobohy doprovázená
zbraň proti Olympu vsazená.

Hledajíc konce,
hledajíc spásu,
krví vepsané,
naleznouc neznámé,
znovu jsou vtaženi do boje.

Možná, že kdyby tenkrát zůstala hlídka vzhůru, neměla by žena možnost vyřknout tyto věty. Možná by všechno bylo jinak.

Možná.

Teď už se můžeme jen dohadovat o tom, co by bylo. Je pozdě. Proroctví bylo vyřčeno, nezbývá nám, než čekat.

O několik let dál spí totiž dívka, bledá jako sama smrt. Dlouhé vlasy jí splývají po ramenou, ruce na hrudi položeny v kříž. Její rty, lehce pootevřené, nenasávají žádný vzduch.

Spí, bez života vyčkává.

Tak psst, ať jí nevzbudíš.