Nywerie - Vrány Východu

Znamení

Kapitola 1.

"Přísahám, viděl jsem ho! Opravdu před stmíváním hned u lesů." snažil se usilovně přesvědčit Elen své přátele sedící kolem něj. Byl to urostlý, mladý kluk, teprve sedmnácti letý. Měl hnědé vlasy sahající až pod lopatky i krátké ježovité vousy, zelené oči a trochu vypracované tělo. Živil se dřevorubectvím a občas s přáteli chodil na lov. Rodiče nepamatoval a jeho babička, která se o něho vždy starala, dávno odpočívala v pokoji na onom světě. Sám se živil již přes šest let. Byl vytrvalý, klidný, prostý seveřan, nijak arogantní ani zlý nebo krutý. Vždy stál za svým.

"Jako vždycky před stmíváním jsem běžně odnášel dříví domů a přitom se rozhlížel po mýtině, kdežto najednou, na okraji lesa stál nějaký muž a díval se přímo mým směrem. Říkám vám, bylo na něm něco divnýho, rozhodně nebyl zdejší. Vypadal zvláštně, celý v černém, dokonce obličej měl zakrytý. Když sem na něho zavolal, ani se nehnul. Prostě vůbec. A chvilku na to mi jako kdyby přejel chlad po zádech, prostě takovej nepříjemnej pocit, až jsem se z toho otřásl. Jednou jsem přitom mrkl a když jsem se podíval na místo, kde ta osoba stála, byla pryč. Úplně se vypařila nebo co, přátelé." Ti mu z jeho historky nevěřili skoro vůbec nic a spíše brali jeho vyprávění jako opileckou báchorku.

U korbelů, které jim místní gnomský krčmář opakovaně plnil pivem, snažíc se plnit stejné přání i všem ostatním zákazníkům. Nejednalo se ani s jeho pomocnými obsluhovači o jednoduchý úkol, jelikož dnes byla krčma "U Vlčí stezky" opravdu přeplněná. Ještě aby ne, když skončila robota všem pastýřům, zemědělcům, kovářům, hajným i lovcům, a nesmíme zapomenout na potulné cestovatele a obchodníky. Těm všem a i dalším mnohým z celé vesnice a jejího okolí.

"Je to nesmysl, ti povídám, Elene. Spíš se ti to zdálo, taky jsem měl podobný bludy. Myslel jsem jednou, že přede mnou je drak a on to byl jen spadlej strom s vytíženými kořeny. Třeba sis to spletl s něčím nebo tak." odpověděl mu po menším smíchu jeden z jeho přátel, Farus. Místní lovec, o necelé dva roky starší a vyšší jak Elen, černovlasý s modrýma očima, ovšem velmi často lehkomyslný a výbušný. Elen už chtěl tvrdit, že rozhodně viděl člověka nebo přízrak a ne nějaký pařez, ale to už všichni byli zaposlouchaní do vyprávění někoho jiného. Bohužel nerozeznal ve velikém hluku hostince, komu hlas patřil, byl příliš daleko od Elena. Tomu se ale pořád v hlavě honila myšlenka na onu osobu z lesa. Byl velmi zvědavý a ona osoba mu nedala klid. Ne snad, že by mu šlo o její identitu, spíše o ten nevysvětlitelný náhlý pocit úzkosti a chladný mráz, který mu přejel po zádech. Nebylo to nic příjemného a v těchto částech Nordenu velice neobvyklé. "Mohl to být člověk, nebo elf," pomyslel si Elen. Rozhodně to nemohl být žádný malý tvor, výška by tomu neodpovídala, ale tou rychlostí, kterou zmizel se nemohl rovnat žádnému seveřanovi ani nikomu z jihu.

Zbytek večera se už skoro vůbec s nikým nebavil, jen přemýšlel nad svým pitím a občas se napil. Čas odejít domů se pomalu přibližoval a veliká část lidí již odešla, nevyjímaje i Elenovi přátele. Nakonec už zůstalo v hostninci pět osob. Elen, krčmář a jeho hospodyně, zdejší dřevorubec, který usnul u džbánu medoviny a ten poslední byl jeden z hlídačů s vyprahlým hrdlem z celodenní hlídky. "Chceš přespat tady v nějakým volným pokoji, mladej?" zeptal se gnom Elena, jelikož už chtěl hostinec zavřít. To konečně vyvedlo Elena z přemýšlení a toku myšlenek a odpověděl: "Ne, děkuji, půjdu hned domů, pane." S tím zaplatil, vstal od stolu a šel směrem k východu. Krčmář šel mezitím probudit opilce a strážník pochopil, že je čas odchodu a vstal od svého piva také.

Venku bylo poměrně ticho, sem tam nějaká kočka proběhla přes chodník, někde zaštěkal pes a občas prošla okolo stráž, ale jinak panoval noční klid. Procházel se kolem dřevěných srubů, na jejichž podpůrných trámech byly zavěšeny hořící louče, které osvětlovaly cestu. Vesnice Vichr byla celá osvícená a také měla své vlastní malé, dřevěné hradby. Proplouvala ji řeka Kolida od jihovýchodu rozdělující se směrem na sever a západ a právě podél ní byly z obou stran břehů postaveny sruby, chýše a také cestičky. Žilo zde přes sto deset lidí, vojenské stráže nepočítaje, tudíž se jednalo o docela malou vísku. Elen pokračoval dál po cestě přes studený sníh, dokud nedorazil ke dveřím svého domu. Rychle vešel dovnitř, zamkl za sebou a hned šel rozdělat oheň.