Stopy osudu // Harry Potter FF

7. Za všechno můžu já

Říjen se změnil v listopad a z něj se znenadání stal prosinec. Školní život se sotva stačil pořádně rozjet a už se zase blížily prázdniny. Za celou dobu se děvčata ani jednou o věštbě, kterou našla, nezmínila. Prvotní nápad, vše říct Brumbálovi přestal vypadat dobře hned, jak si vše promyslela. Dívky usoudily, že to byla jen nějaká básnička někoho ze studentů, i když Lily vypadala poněkud pochybovačně. Byla to Maya, kdo jí dělal starosti. Chovala se jinak. Stačila malinká zmínka o jasnovidectví a blondýnka byla jako časovaná bomba.

Právě bylo prosincové sobotní ráno a za okny padal sníh. Na tento den byl naplánovaný předvánoční výlet do Prasinek. Z nebelvírských sedmáků se na výlet chystali všichni, kromě Jasmine, která ležela v posteli s nevolností a Petera, který stále ještě spal. James se ho pokoušel probudit, ale neúspěšně. Když i se svými kamarády scházel po schodech dolů, uviděl na červeném křesle sedět Colette. Evidentně znuděně si pomalu seškrabávala černý lak na nehtech.
„Nějak brzo, ne?" Sirius si prohrábl vlasy a sedl si naproti dívky.
„Věř mi, bylo moudřejší odejít," odpověděla a snažila se vyhýbat jeho pohledu. Byla z něj nervózní. Jamesovi to nemohlo uniknout. Nenápadně se postavil za dívku a z krku jí strhl šálu.
„Jamesi, vrať mi ten šálek!"Colette se okamžitě zvedla a ani na vteřinu nezapochybovala, že to byl James. Snažil se ji rozveselit nebo aspoň přivést na jiné myšlenky, než byl Sirius.
„A kouzelné slůvko?" ušklíbl se a obě ruce zvedl nad hlavu, aby na něj tmavovláska nemohla došáhnout.
„Avada Kedavra, vrať mi můj šálek!" Dívka se zamračila a nastavila ruku. James jí do ni pomalu spouštěl nebelvírskou šálu.
„Děkuji," Colette si šálek znovu omotala kolem krku.
„Neměla bys zrovna tuhle kletbu říkat nahlas. Víš, jak si to někteří můžou vyložit," slabě se na ni usmál Remus, který byl velice bledý, až mu chtěla nabídnout, jestli by také nechtěl raději zůstat tady.
„Jako bych chtěla zabít jednoho z toho mála lidí, co se se mnou přátelí," úsměv mu oplatila, ale přesto si nemohla pomoct a musela na něj zírat. Vypadal nemocně.
„Reme, jsi v pořádku?"dodala a nakrčila obočí. S úsměvem jí přikývl, ale přesto mu nevěřila.
„Kde máte Petera?" Rozhlížela se po místnosti, ale chlapec s vlasy barvy písku, nikde nebyl. Otočila se na Jamese.
„Spí a evidentně ho návštěva Prasinek nijak nezajímá," zasmál se.
„Ani Jasmine nejde. Nebylo jí dobře.Což mi teď připomíná, že jsem ji nejspíš neměla nechávat samotnou s Mayou a Lily." Vytřeštila oči, protože si právě uvědomila, jakou chybu udělala. Doufala, že brunetku napadlo si zatáhnout závěsy a zabezpečit je tišícím zaklínadlem. Jen po téhle myšlence se dolů vřítila smršť rudých vlasů. Lily nebývala příliš často rozzuřená, ale když už byla, tak to stálo za to.
„Trhni si, Margareth!" křičela směrem ke schodům. Bylo jí jedno, že ji slyší celá nebelvírská věž. Colette se již připravovala, že za ní bude muset běžet, aby Lily vůbec stačila. Dívka, ale místo své kamarádky rychle popadla za ruku Jamese a beze slova ho táhla k východu. Sirius, Remus i Colette na ten výjev udiveně zírali.
„To musí být velký," uchechtl se Sirius.
„Taky je. Hádají se od doby, co otevřely oči. Ze začátku to vypadalo jen na hodně hlasitou diskuzi, ale pak Maya začala rejpat do Lily a Jamese a už se tomu nedalo zabránit," vysvětlovala tmavovláska.
„Měla bych ji jít zkontrolovat," dodala a vyběhla schody do dívčích ložnic. Opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř. Maya seděla na zemi opřená o zeď a Jasmine jí něco šeptala. Obě vzhlédly, když slyšely vrznout dveře.
„Lily už odešla s Jamesem," oznámila Colette a přisedla si ke svým kamarádkám.
„Jsi v pořádku?" Položila své blonďaté kamarádce ruku na rameno.
„Všechno je to moje chyba."

* * *

„Lily?" Jamesi ji zastavil před vstupní síní. Otočil si Lily k sobě, aby se jí mohl podívat do očí a přimět mluvit.
„Můžeme prosím jít? Nechci se s ní už potkat." Stále ho držela za ruku, ale ten dotek si uvědomila až teď a urychleně jeho ruku pustila.
„Co se stalo? Takhle jste se s Mayou ještě nehádaly," stále naléhal. Byl rád za přátelství s Evansovou, ale stejně mu na ní záleželo víc, než by na kamarádce mělo.
„Nemůžu ti to říct, Jamesi," zesmutněla ještě víc a vyšla ven, kde stála profesorka McGonagallová s pergamenem a psacím brkem. Zapisovala si, kdo odhází do Prasinek.
„Potter, Evansová," mumlala si pro sebe, když je zapisovala. Udiveně na ně pohlédla, jelikož jí došlo, kdo s kým odchází.
„Děje se něco, paní profesorko?" zeptal se s úsměvem James. Profesorka mírně zatřepala hlavou a u úsměvem je pobídla, aby pokračovali v cestě.
„Nejsou zvyklí, že spolu vycházíme," konstatovala zrzka a sama byla stále překvapená.
„Připadá mi, že měli raději, když jsme na sebe řvali," zasmál se James.
„Můžeme vyrazit M'lady?" dodal a nastavil Lily rámě. Nemohla zabránit úšklebku a jeho nabízenou paži přijala.
Musela přiznat, přestože ji ledový vzduch štípal do obličeje, že cesta s Jamesem byla příjemná. Celou dobu si povídali a ani jednou mezi něma nenastalo trapné ticho. Občas se jí myšlenky stočily k tomu, že kdyby se James takhle choval už dřív, stáli by se z nich kamarádi už dávno. On na tom byl stejně. Moc dobře si uvědomoval, co dělal celou dobu špatně.
„Jedeš na prázdniny domů? Teda pokud rodiče nezůstávají tady," zeptala se. O její rodině se bavili často, ale James toho moc neříkal. Přestože teď rodiče viděl často, většinou se jim snažil vyhýbat.
„Absolutně netuším. Pravděpodobně půjdou někde po smrtijedech. Takže předpokládám, že zůstanu v Bradavicích," povzdechl si. Vánoce bez svých kamarádů se mu příliš nezamlouvaly.
„Budeš tady mít Siriuse, tak aspoň něco," Lily nevěděla, co dělat. Nedokázala v Jamesovi číst, aby poznala, jestli je v pohodě nebo není.
„Sirius bude na svátky u Andy, to je jeho sestřenice a Remus jede taky domů. Takže tady budu sám." Díval se před sebe. Na rudovlásku se neodvážil podívat. Pozoroval, jak velké chomáče vloček létají vzduchem. Vypadaly jako kousky hebké vaty, které by po dlani pohladily a zahřály.
„Podívej, Jamesi. Nechci, aby tohle znělo moc odvážně, nebo abych z toho udělala příšernou klišé situaci, ale k nám na svátky má přijít Petunie s Vernonem a já chtěla s sebou vzít Mayu, ale nejsem si jistá, že zrovna teď bych s ní měla trávit více času než musím," Lily se do toho pořádně zamotala a nevěděla, jak se vymotat. Chtěla, ale zároveň se bála vyslovit tu podstatnou otázku. James ji nepřerušoval, naopak vyčkával, až bude pokračovat.
„A když jsi mi teď řekl, že budeš muset zůstat na Vánoce tady a sám, tak mě napadlo, jestli by sis nechtěl vyzkoušet oslavit svátky po mudlovsku?" Na konec věty dala hodně výrazný otazník. Cítila, jak se jí horko rozlévá do tváří a pomalu roztápí zmrzlé svalstvo. Srdce se jí rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a žaludek se sevřel studem a nejistotou. V okamžiku se chtěla zahrabat do závěje sněhu po její levici. To naopak James se začal roztápět celý. Ze svých rtů vykouzlil jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaké dokázal a při pohledu na nervózní kamarádku se mu v břiše rozletělo milión motýlků. Ihned chtěl Lily ujistit, že by moc rád, ale slova mu přesto zamrzla na jazyku.
„Já- omlouvám se. Nevím, jak mě to napadlo. Určitě nechceš být v blízkostí mudlů. Prostě Petunii nějak zvládnu sama," začala ze sebe sypat jedno slovo za druhým. James jim těžce rozuměl. Aby se rudovláska uklidnila, brýlatý chlapec ji popadl za ruce. Jeho hnědé oči se setkaly se zelenými smaragdy.
„Moc rád si zkusím Vánoce po mudlovsku, ovšem pokud to nebude vadit tvým rodičům." Ta slova vycházela z jeho úst, ale znělo to tak vzdáleně. Dočista se ztratil v jejích očích. Uplynulo několik minut a oba se na sebe stále usmívali. Jako by okolní svět přestat existovat a oni se ocitli v prázdnotě, která byla jen jejich.

________________________________________________________________________________________

Po strašně dlouhé době se hlásím s novou kapitolou. Ze začátku jsem měla problém se psaním, nešlo mi pořádně napsat jednu smysluplnou větu a když jsem se vrátila zpátky do starých kolejí, tak se rozhodl stávkovat wattpad.

Přesto doufám, že se vám kapitola líbí.

S pozdravem

Clary