Balkón

Adekvátní rozpoložení hvězd a dychtící dech, který vydechuje dým z cigarety mířící na měsíc. Pocit tvářící se jako touha, se po uplynulém čase měnil v prospěšný asociální klid. Nic není tak lehké jak se tváří a pomoc od osoby, kterou znám pouhé měsíce, se poté dostavila víra a láska, která je tak prostá,víc než ty absurdní stavy, když vypiji sklenici vína. Nebo celou láhev. Jen pocit.
Který stále hledám a tvářící se jako nutnost. Ale právě pocity dělají člověka silnějšího a otevírají dveře zvířecího instinktu.

Je to až směšné. Přijde mi jako by to bylo včera. Sedím u ní na balkóně ze sklenicí vína v ruce a kouřím jednu camelku za druhou. Chladný vítr příjemně chladí zpocené tělo a já zkouším uklidnit myšlenky od nekonečného sexu, který před chvílí skončil. Najednou se pomalu otevřou dveře a ona ladnými kroky přijde k okraji balkónu. Má na sobě jen triko a kalhotky.Mé triko. Myšlenky se mi opět rozletí jak střecha z kartónu od hurikánu. A její křivky mi bodnou do očí, jak kdybych jí poprvé spatřil. Ta neobyčejná krása, která mě vždy u ní bavila a dostávala každým dnem víc a víc. Dokázala si hrát s každým pohybem těla, aniž by o něčem tušila. Je tak nádherná,probleskne mi hlavou. Bez slov se k ní přiblížím a obejmu jí zezadu. Jak kdybych jí tím chtěl povědět: „Jsem u tebe, ničeho se už neboj." Jak kdyby to něčemu pomohlo.. Ona se jen usměje a atmosférická vášeň pluje vzduchem, jak kdybychom spolu trávily čas už přes dvacet let. S pocitem věčnosti se tato myšlenka vkrade až do dob rozchodu, kde vše skončí. A všechny naděje a city zemřou.

Prý jsem až příliš citlivý a netaktní, dozvěděl jsem se. A ona se cítila jak kámen ve vztahu. Měl bych si najít lepší, řekla mi.Malou, hubenou, roztomilou holku, která mě udělá více šťastným.Nepasujeme k sobě. Až příliš rozdílný pro společné žití,než aby to fungovalo. Myslela to vážně? Nebo to byla jen jednoduchá výmluva, aby zahladila fakta. Jen prachobyčejná lež pro její pocit nevinnosti? Pravda zůstávala v utajení, jak ona samotná. Nikdy bych nevěřil tomu, že se někdo dokáže změnit,tak moc během krátké chvíle. Ztrácela se mi víc, než sem dokázal vidět a zachytit. Najednou jsem jí nepoznával. Viděl jsem v ní něco víc, ale jen má představa o ideálu krásy. „Jsi vůbec stále ta osoba do které jsem se zamiloval?" Teď už rozhodně ne..
Může mi někdo vysvětlit, co to má znamenat? A kdo tohle vše určuje? Jelikož já tomu snad nikdy neporozumím.Vysoká holka automaticky musí patřit k vysokému klukovi a hubený chlap více vynikne s drobnější holkou. Absolutní kravina téhle doby, určování nějakých ideálů a překopávání celkového lidského myšlení. Nebudu tady říkat o čem všem vztah je, to není podstatné a nic jako přesný návod neexistuje. Ale o tomhle tom rozhodně ne. Aspoň já si to nemyslím. Lidstvo určuje priority pro sebe samotné, ale zapomíná na jedinečnost charakteru.
Rád bych znal odpovědi.

„Vážně? Děláš si ze mě prdel!?" V afektu jsem vykřikl a ozvěna vzteku se nesla až po celý byt.

„Ne,to teda nedělám! Jsem až příliš chladná pro tebe." Odpověděla důrazně, ale s pocitem viny.

Pravda je taková, že ano. Jsem více citlivý člověk. Jsem si toho vědom. Ale nepotřebuji to slyšet od někoho, od koho naopak předpokládám, že to přivítá či pochopí. Nerozumím tomu. Od toho momentu se to všechno neslo jak z kopce. Začínající krize,hádky, výčitky. Pokoušejíc spravit ztracené srdce a dát vše do pořádku to jen čím dál víc zhoršovalo. Zmatený sám sebou a ztracený ve vlastní hlavě, jsem si začal vše vyčítat, jen co bylo možné. V hlavě jsem si přemítal průběh celého vztahu, od začátku do konce. Chování, upřímnost, city. A v té chvíli jsem si nebyl jistý už ničím. Ani tím jestli jí stále miluji.
„Miluješ mě ještě? Jsi se mnou vůbec šťastná? A co vlastně chceš?"
Neodpověděla mi. To prázdné ticho mě ničilo a tížilo mnohem víc, než kdyby vůbec odpověděla. I když jsem její odpověď znal dávno dopředu. Teprve v té chvíli jsem si vše uvědomil. To byl právě ten problém, ona nevěděla co chce. A stále neví. Mě jen stačil pohled do jejích očí a bylo mi vše jasné. Nemělo to cenu ani směr, jakkoliv pokračovala vůbec. Snažit se.

Zpité myšlenky pod obraz a hořkost v těle, bylo mým denním chlebem. S domněním, že mi láhev vína a krabička camelek přinese klid v duši, se to každým dnem jen zhoršovalo. Typická lež každého rozchodu. Naivní snažení zapomenout, přicházel stav samoty a pocit prázdnoty. Uklidňování od přátel v podobě: „Neboj se,to přejde, najde se lepší." Mi v té chvíli přišlo tak absurdní, jak kdybych místo toho slyšel jen: „Tak a teď jsi v hajzlu! Nikdo jiný tě chtít už nebude, budeš navždy sám!"Samozřejmě čas plyne dál a to co se zdálo nemožné se změní jen v pouhou vzpomínku. Myšlenka, která zazní jak ending v anime.Jen závěrečné titulky, které stejně po minutě přepneš.

Miluji balkón. Je to má představa o ideálu naprostého klidu a svobody. Ale zároveň pocit zázemí a nevyměnitelný pocit toho, že tu nejsem sám. Všechen ten výhled a pozorování lidí okolo. Tolik příběhů, snů a cílů, co se ukrývá v každém z nás. Celý svět na dosah, celé město jen na dlani. Baví mě pozorovat kolemjdoucí a vymýšlet si právě jejich životní příběh. Někdy by mě jen zajímalo nad čím tak přemýšlejí a za co v životě stojí. Ale každopádně čím výš, tím líp. Cítím se pak nezranitelně, od všeho a od všech daleko. Zároveň blíž k mým blízkým. Stačí se jen otočit směrem ke dveřím a pocit samoty, se přenese na pocit důvěry, podpory a nekonečného žití. To všechno pro mě tohle místo znamená. Obyčejné, ale nevyměnitelné.