Eyes of Death

1.část - Tajemné setkání

Vyhlížela jsem z okna a hlavou mi běželi události posledních několik dní, týdnů, měsíců a roků. Monumentální Paříž mě tak fascinovala a přitom tak děsila. Hrozila jsem se toho až budu muset vyrazit do ulic a hledat. 

Paříž. Město o rozloze  105,4 km² . Město tolika zákoutí, gangů, mafií a vražd. Dokonce krádeže tu byli a v odlehlých čtvrtích se špatně dýchalo. Byla tu však i odvrácená tvář Paříže. Ta romantická. S Eiffelovou věží a spoustou kavárniček. 

A já tu měla najít jeden předmět. Jeden jediný předmět, který mohl být veliký jak chtěl, ale taky mohl být kdekoliv. Čekala jsem že mi dají aspoň nějakou nápovědu a ne že já se tady jako blázen budu honit po Paříži a hledat nějakou věcičku na zničení světa.

No, asi u je čas na to abych se vám představila. Jmenuji se Tamara a původně pocházím z Anglie. Až do nedávna jsem si myslela že jsem normální člověk. Ale zrovna já se musím dozvědět novinku v podobě toho že jsem prý zlá démonka, která ma zničit svět proto, aby tady mohli žít nadpřirozené bytosti. No ano abych nezapomněla. Je mi patnáct a šíleně nevím co mám dělat.

Usedla jsem tedy ve svém luxusním apartmánu v centru Paříže ke svému notebooku a s vidinou spásy jsem hledala nějaká místa, kde by se ten tajemný předmět mohl ukrývat. Těch míst bylo sakra tolik, že jsem se v tom málem ani nezorijentovala.

Pařížské katakomby, věž, vítězný oblouk, Louvre, baziliky, parky a zahrady. K tomu všemu lesoparky, kostely, kavárny, ulice, hřbitovy a s výpočtem bych mohla ještě pokračovat.

Lesoparky mi však něco připomněli a tak jsem začala pátrat v paměti. Byla jsem jedna z nejlepších studentek na škole. A k tomu všemu ještě s ambicemi na Práva. Vzpomněla jsem si rychle. Moje fotografická pamět mi vybavila články v novinách o nějakých náhlých úmrtích. Je to už skoro dva roky, ale vždy se to stalo na tom stejném míste a v tu stejnou dobu. Jen si vzpomenout jak se ten park tedy lesopark vlastně jmenoval.

Boulogneský lesík! Vzpomenu si konečně a trochu se nad sebou i usměju. Nechce se mi tam jít podívat hned, ale nic jiného mi nezbívá. Povzdechnu si a popadnu červené šaty, do kterých se obleču a ještě baleríny. Své skoro až do půly zad havraní vlasy stáhnu do uzlu a vyklouznu s notnou elegancí z apartmá.

Sklušu si to k metru a hned poté co proštuduji jízdní řád tak naskočím. S úsměvem vystoupím na nejbližšší stanici u lesíka a vydám se jeho směrem. U brány se zastavím a pročísnu to tam pohledem. Už je skoro tma, ale ještě se tady nezačal shromaždovat ten odpa Paříže. Rychlými kroky zamířím do severní části a k místu, kde se ty náhlá úmrtí udánala.

Tehdy si je nikdo neuměl vysvětlit, ale uvidíme. Já mám na to přeci čuch. Zabočím po cestičce do prava a pak prudce do leva. Už mám na dohled ten strom, ale v tu ránu se za ním vynoří postava.

Prvně si všimnu černé džínové bundy. Moji pozornost však poté upoutá hnědá kštice. Tak tu bych poznala i na sto mil. Pokračuji cílevědomě dál a stále si opakuji, že přece on nic neví. Mé myšlenky však ubíhají jiným směrem. Jeho směrem a našimi společnými vzpomínkami. Zavrtím hlavou a dál si to mířím k tomu stromu, kde se o něj opírá.

,,Věděl jsem že přijdeš." Poví když jsem od něj necelých deset metrů a mě zamrazí. Sama jsem to před půl hodinkou nevěděla, tak jak to může vědět on! A co tu ksakru dělá!  ,,Ty si byla odjakživa chytrá holka." Dodá ještě a já se na něj překvapeně podívám.

,,Co tu děláš Pete (Píte)" Optám se ho a brouzdám očima po jeho okolí.

,,No já na rozdíl od tebe zachraňuji svět." Tak tohle mi tedy vyrazí dech. ,,No, ale bohužel ho zachraňuji před tebou."

Vrhnu na něj rozčílený pohled. ,,Ty nic nevíš." Siknu k němu rozlobeně a urazím těch dalších pár kroků k němu. Děsí mě už jen myšlenka na to že o by to věděl. Nebo že bych musela bojovat proti němu. Podívám se mu do jeho hnědých očí.

,,Vím toho víc než myslíš." Řekne mi až pochlebovačným tonem.

Trochu jsem znejistěla, ale pořád jsem se na něj dívala svým tvrdým pohledem. ,,Tak mi prozraď co všechno víš." Šeptnu k němu rezignovaně a sleduji jak se mu po tváři rozlije slastný úsměv. Vítr mi načechrá černé vlasy stažené do ohonu a já se lehce usměji.

,,Tam já vím že ty chceš zničit svět."  Ha to je tedy novinka, přesně tohle si mi řekl před chvilkou.   Poznamenám si v hlavě, ale čekám co  něj tedy vklouzne dál. ,,No, a jak si asi odtušila tak vím, že ty jsi démon." Pokývá hlavou a tiše dodá. ,,Jen mě mrzí Tam že nejsi daemon." 

Tak tohle jsem tak trochu i očekávala. Démoni a Daemoni. Jedni lidi zabíjejí druzí je chrání. Měla jsem sto chutí na něj začít řvát at už konečně zmizí, ale ovládla jsem se. Mysl mi zalily všechny ty naše společné vzpomínky a já si musela připomenou, že už ho nemiluji. ,,To je sice hezký že víš tohle. Ale co děláš tady?" Otážu se ho příkře a sleduji jak jeho oči kmitají ze strany na stranu. Jako by se rozmýšlel jestli mi má lhát nebo ne.

,,Pokud mi je známo, tak ty hledáš předmět na zničení lidstva, ale tady není. Já to tu už prohledat. Navíc vím že ty Tam jsi chytrá holka a tak tě tohle místo muselo teoreticky napadnout a tak jsem tu na tebe čekal." Jakoby dramaticky se odmlčí. ,,Víš ty vůbec co já jsem?"  Optám se mě vrhne na mě jakoby snad prosící pohled. Z něhož i pozná že mi nelže, ale já tu něco cítila. Někde tu to být muselo a já na to přijdu.

Před očima se mi promítl on. Jeho až nadpozemská krása a všechno co on věděl. Nadpozemská! No, jo tak se jmenovala jedna knížka co jsem četla. Byla o holce Claře a ta byla anděl. No, jo přiznávám se naprosto jsem tu knížku žrala no a i Tuckera že. Pete byl pro mě něco jako Tucker. Tucker, kterého musím zabít. ,,Ty jsi Nephilim a já proti tobě bojuji. Já tě dokážu zabít." Odpovím nakonec prostě a otočím se k odchodu.

,,Tamaro já tě miluji." Tyhle slova mi málem vyrazí dech. V očích se mi zalesknou slzy a já párkrát zamrkám, abych je zahnala.

Nepatrně před tím než odejdu pootočím hlavu a ještě řeknu. ,,Já dokážu zabít i to, co miluji."