From Hell To Haven {FF-BTS}

1.Kapitola

,,Poběž Kyu!" volala na mě Pramie.
,,Notak! Tak trochu spomal. Nejsem tak rychlá.. Pramie!" ztrácela se mi z dohledu.
,,Kam bežíš? Počkej na mě! Notak.. prosím..

,,Prosím!!" zakřičím a vymrštím se do sedu.. zase mě probudila noční můra ještě před třetí hodinou ráno.. tento týden už podruhé. A pokaždé jsou tam hlavními aktéry lidé z mé minulosti..

,,Sam?? Jsi v pořádku?" zeptala se z vedlejší postele starostlivě moje nejlepší kamarádka.

,,Jo, to jen noční můra.." zamnu si oči. Jsem dost nevyspalá.

,,Zase?? Jsou nějak časté, minimálně od doby, co jsme nastoupily do společnosti se to, jak se mi tak zdá, zhoršuje.. nechceš s tím přecejen někam zajít? Nebo to říct někomu z vedení??"

,,Ne prosimtě... To je v pořádku, vezmu si lexaurin a usnu jako kotě.." snažila jsem se jí uklidnit. I když tím, koho tu vlastně uklidňuju, jsem si nebyla tak úplně jistá.

Lea pak už zalehla a pokračovala ve spánku.
A já jsem se vydala tam, kam jsem chodila vždy, když přišla noc bezespánku. Protože byla teoreticky zima (ono se to skoro nedá poznat od podzimu), musela jsem si vzít huňatou mikinu a deku k tomu. Do kapsy sluchátka a telefon a plížila jsem se kolem pokojů zbytku na balkon, kam to vedlo přes obývák.

Když už jsem stála na balkoně, dala jsem si sluchátka do uší a pustila náhodný výběr... Jako by to osud, nebo spíš můj telefon, tušil začalo tam hrát Okay od Jacksona Wanga.. jednou bych chtěla být taky tak známá, jako je on, nebo kdokoliv tam..
Chvíli jsem takhle přemýšlela, že jsem si ani nevšimla, že už písnička skončila a hraje Hellevator..
Vždycky, když začne hrát tahle skladba, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se neustále cítila, jako bych v jednom taky byla a řítila se hloub a hloub až na úplné dno své víry v cokoliv dobrého.. na dno své statečnosti.
Vzpomenu si přesně na chvíli, kdy odešla má maminka..

~
Další blesk udeřil do stromu. To byl asi už třetí strom, co za námi padl k zemi..
,,Mami, já se bojím."

,,Neboj se zlatíčko, není čeho. Všechno bude v pořádku, za chvilku najdeme místo, kde zaparkujeme a zalezeme do tepla nějaké benzínky." snažila se mě uklidnit a přitom soustředit pohled na silnici, aby nesjela do příkopu. Přes silný déšť se muselo jet špatně, ale ona se kvůli mně snažila jet co nejopatrněji a přitom jak nejrychlejc to šlo.

Jako by nám osud nepřál... Další blesk, další ohlušující hrom a další padlý strom. Je to tak blízko..

Chvíli jsme pak jely v teoretickém klidu.. žádné hromy, blesky.. jen déšť.. 'jen déšť' ale chápete..

A najednou z čistého.. ne až tak čistého ale.. prostě zničehonic strašná rána.. Byl to další blesk.. tentokrát ovšem nezasáhl strom.. trefil se přímo.. jako by to celou dobu plánoval, jen se nemohl trefit.. udeřil přímo a nemilosrdně.. kolmo do našeho auta.
To okamžitě vzplálo... Začala jsem ječet a brečet.. co byste vy dělali v sedmi letech??
Najednou kolem sebe vnímám matčiny ruce.. polibek na čelo, pak na tvář, na druhou, na nos.. nakonec řekne ,,Udělej to co já už nemůžu.. najdi si směr a štěstí.. ty to dokážeš." Dá mi pořádnou pusu a vyhodí mě otevřeným okýnkem z auta.
Nevšimla jsem si, že by mě odpoutala nebo otevřela okýnko.

To teď nebylo to nejdůležitější.. teď jsem začala křičet znovu. A to na mamku.. ona z toho auta nelezla. Byla tam a pomalu umírala. Zvedla jsem se a běžela tam. Křičela jsem na ni, ať vyleze... Ať mě neopouští... Ať vyleze a přežije se mnou, ale bylo pozdě.. nic jsem nezmohla... Byla jsem moc v šoku a moc malá na to abych cokoliv udělala.

Za chvíli přijeli hasiči, sanita a policie. Auto uhasili a mamku naložili do sanity. Mě si na starosti vzala policie a vezli mě na velitelství do Prahy, či co to mleli.. nedávala jsem pozor. Byla jsem stále v šoku, vyděšená a ztracená v cizině.
~

Horké slzy mi máčely tváře, při téhle vzpomínce. Koukala jsem do hvězd. Přemýšlela jsem.. našla jsem si směr a svým způsobem i štěstí.. ale je to směr, za který by na mě byla hrdá?? Je tohle to, co si pro mě představovala?? Že budu vystupovat.. že prorazim jako umělkyně na trhu hudby?? Pokud prorazim.. konkurence je až moc silná, než aby se tam vešel ještě někdo nový, ale my si věříme.. věříme naší skupině.. Dream.. to co já postrádala a díky úžasným lidem v mém životě zase mám.. sny.. Proto jsme Dream.. protože bych pro někoho chtěla udělat to, co udělali všichni ti úžasní lidé pro mě..

Byla jsem tak ponořená ve hvězdách a myšlenkách, že jsem nezaznamenala osobu, která mi nyní položila ruku na rameno.. a pak další ruka, další osoba.. a další a další...
Byly tu mě všechny.. Jackie, Mallory, Lea i Jena.. neboli D.Mash, Mall, Shiny a BabyJ.. se mnou.. s Minnie..

,,Holky? Co tu děláte??" Vytáhnu z uší sluchátka, ve kterých už dávno hraje jiná písnička.

,,No, zaprvé vidíme, jak tu stojíš sama a brečíš. Zadruhé tu prý musíš být minimálně od tří a je skoro šest, tak si tě jdeme odvést do tepla a dáme to pořádnou kávu.. nebo velký hrnek kakaa, co si jen budeš přát." vyvalí na mě Mall.
Víte jak poznáte, že jí o vás skutečně jde? Když na vás začne šišlat stejně tak, jako teď na mě..

Nechala jsem se odvést dovnitř. Dokud jsem byla venku ani jsem si to neuvědomovala, ale jakmile jsme vešli do tepla, uvědomila jsem si, jak moc mi bylo venku chladno.
Teprve když jsem se vevnitř otřásla jako pes lezoucí z vody, abych ze sebe ten chlad a špatnou náladu dostala, se ke mně holky vrhly a málem mě udusily v pevném objetí.

,,Nezapomeň, že my tu jsme. Jsme tu pro tebe. Budeme tu vždy, když nás budeš potřebovat." přesně takovéto věci říkaly, aby mě dostaly z toho melancholického stavu.

I přes snahu všech jsem se stále cítila pod psa, dokud k nám nepřiběhla Lea, ani jsem si nevšimla jejího odchodu, a nezačala vřískat, jako vždy. V ruce měla telefon, takže jsem odhadovala, že buď Wonho dál na twt nějakou fotku, kde má vidět abs, nebo prostě jen nějaká kawaii fotka třeba Wooziho. U tohohle je vždy schopná vyluzovat ty nejnemožnější frekvence, které si dokážete představit.
Jako pokaždé přiběhla až k nám a ukazovala důvod toho nám nejasného vřeštění.
SMS.. Ze společnosti.. prý se dohodly s nějakou zahraniční a velmi známou společností, že nás tam předají.. moc jsem to nepobrala, ale nejdůležitější věc jsem snad pochopila.
Budeme mít větší šanci. Známější společnost, vyšší umístění hned od začátku.

,,Dnes v půl desáté máme být ve společnosti. Setkáme se s naším doufejme novým Hitmanem a pokud to dopadne, tak podepíšeme smlouvy a bude to. Jediný zádrhel, stěhování." Přečetla jsem zkráceně zprávu.

,,To nám nevadí.. kde nejdál by nás mohli chtít?? Slovensko? Německo? Není to tak hrozná štreka." zauvažuje Jackie.

,,Takže jdeme do toho?" zeptá se nejistě Jena.

,,Jdeme do toho!!" vykřiknu nadšeně na oplátku.

,,Dream! Faithing!!"

-------------------

Takže, jak bylo slibováno, první kapitola zároveň s prologem..

Vím, že byla dost smutná, ale měla jsem pocit, že tohle je třeba vybalit co nejdřív.

Moc mě potěší, když se mi nějak ozvete a budete hlasovat, komentovat.. doporučovat dalším čtenářům a podobně
Těším se u další kapitoly

ILY💖LM