Modrá růže (Thriller girlxgirl)

2. Náhodným setkáním to začíná

Tento moment mohl trvat chvíli nebo rovnou celou věčnost. Ten však přerušil hlasitý zvuk motoru a skřípění brzd. Sandřino snění se náhle rozplynulo. Ovšem tajemná dívka ne. Ta tam byla stále i s autobusem stojícím opodál. Obě se k němu vydaly a s ostatními nastoupily. Sandra si sedla na dvojsedačku ve směru jízdy. Seděla na vyvýšeném místě za prostředními dveřmi. Takhle ji to vyhovuje, má zde pocit většího klidu, protože sedadlo za ní bylo otočeno proti směru jízdy. Na chvíli se zadívala z okna a poté před sebe. Všimla si, že tajemná dívka sedí naproti ní, jen o něco dál směrem dopředu na sedačce otočené proti směru jízdy. Zrovna si nasazovala sluchátka a věnovala se mobilu. Taková sluchátka má i Sandra. Ráda na nich poslouchá hudbu nejen na cestách, cítí se více zasněná a sžitá s písněmi.

Běžná cesta autobusem od této zastávky k Sandře domů trvá zhruba 12 minut. Teď se ovšem zdála být mnohem kratší. A i když se Sandra přes svou stydlivost snažila navázat oční kontakt, a i když by pravděpodobně při jejím pohledu ucukla, neměla šanci to zjistit, protože její pokusy byly neúspěšné a autobus se zrovna blížil k cílové zastávce. S mírným povzdechnutím popadla svůj batoh a vystoupila.

Po příchodu domů si udělala něco k jídlu, pustila si písničky i hru na konzoli a pokoušela se hrát. Její oči byly upřené na obrazovku, přesto v hlavě byl vidět pouze odraz té tajemné dívky. Ach, co by dala za jediný pohled! Ta nejspíše o její existenci neměla ani ponětí. Po chvíli odložila svůj joystick, natáhla se na postel, pozorovala obláčky, užívala si vánek a hlasité písně z reproduktoru. Po chvíli usnula. I když se to zdá neuvěřitelné, probudila se až následující ráno. Hudba i televize byly vypnuté a její tělo zahřívala peřina. „No jo, mamča." pousmála se Sandra a pomalu se začala orientovat v čase. Teď ji musela stačit jenom přikrývka, na přemisťování do postele jako když byla malá je teď už velká. A těžká. Má dvě hodiny čas a poté ji čeká cesta do školy.

***

Dny následujícího týdne byly vcelku poklidné. Nic nového se nestalo. Holky se pobavily, Míša se pochlubila, jak to její kino dopadlo, jednou vyrazily do kavárny, ale jinak nic zvláštního. Až na sobotu, kdy šla Sandra ven se svou známou Sárou. První se šly posadit do čajovny a nakonec vyrazily na něco dobrého k jídlu. Viděly se po pár týdnech, takže stihly probrat plno věcí, u kterých se zasmály a nebo jen kroutily hlavami. Ještě než se vydaly domů, šly se projít podél obchodního domu, kde nakonec skončily. 

„No, a tak jsem jí řekla: ségra, dej pokoj! Na Simíky mi nesahej!" řekla se smíchem Sára, protože stejně jako Sandra musí čelit otázkám proč nikoho nemá a zároveň proč tráví čas "takovýma blbinama".

Sandra se už chystala něco říct, když vtom za sebou uslyšela volání a mluvení. Soudě dle intenzity se ta osoba přibližovala. Proto se otočila aby věděla, o koho jde. „Jsi to ty? Pane Bože! To snad ne! Radku, podívej! S touhle jsem chodil do školky! Sandro, pamatuješ si na mě?" Upřímně? Sandra si toho kluka nepamatovala, přesto se ji zdál trošku povědomý. Ten se však nenechal odradit. „No, a nebo jak jsme spolu byli před dvěma lety na oslavě narozenin od Markéty, kde jsi se s námi seznámila! Pamatuješ si?" Tak teď už ji bylo jasno, o koho jde! Mirek, no jo! Jak jen mohla zapomenout! To s tou školkou by se ještě dalo pochopit, ale ty narozeniny! Vždyť si tu oslavu tak užila a přitom ani nebyla její! Ale na druhou stranu, lidé se za dva roky celkem změní. Obzvlášť pokud kluk, který byl hubený teď nabral trochu objemu a nechal si narůst vousy. Po chvíli přišel další kluk, ten už byl Sandře naprosto neznámý. „Hele, nech toho, budeme se tvářit, že to tak je, já tě na to pivko zvu i tak." pověděl a bral Mirka za předloktí s tím, že už oba půjdou. Je pravda, že Mirek měl už pár promile, ale na druhou stranu měl pravdu, Sandra ho opravdu poznala. Než však stačila cokoli říct, oba kluci se už měli k odchodu. Proto za nimi alespoň zavolala "Tak Ahoj".

***

O pár dnů později byla Sandra nucena sednout si k počítači a protože prezentace do dějepisu se sama neudělá, musela na ni zapracovat sama. Málokdo však má tak silnou vůli, aby se soustředil jen na zadaný úkol. Ani Sandra taková není, a tak první zabrousila na YouTube a poté na chvilku na Facebook. Tam šla jen tak z principu, vlastně od toho ani nic moc neočekávala, když si všimla, že ji někdo žádá o přátelství. K žádosti byla připojena i zpráva. Ahoj Sandro, tady já, Mirek. Ze školky si mně možná už nepamatuješ, ale co takhle ta oslava a nebo ta Sobota? Byl jsem opilý, asi jsem moc dobře nepůsobil, ale co kdybychom se třeba znovu poznali? Jak se máš? :-) Tak teď si už byla opravdu jistá. Opravdu to byl Mirek! Žádost přijala a odepsala: Ahoj, to je milé, že si mne pořád pamatuješ! Já si tě pamatuji hlavně z té oslavy. Bylo to tam fajn! Ale ne, tak zase nějaký opilý hulvát jsi nebyl, takže v pohodě! Mám se dobře, poslední dobou vlastně moc dobře! Co ty? Jak nakonec dopadlo to pivo s kamarádem? :D A takhle podobně konverzace pokračovala dál. Sandra se dozvěděla, že se tehdy vsadili o pivo, že si ho z té školky opravdu bude pamatovat, ale nakonec byl chudák tak skleslý, že i přes jeho prohru mu byl nápoj zakoupen. Vlastně se dozvěděla, že mají mnoho společného. Hlavně co se dobrého jídla a hudebního vkusu týče.

***

Takhle si s Mirkem psali několik dní, až byla pozvána na posezení s jeho přáteli. To je fakt milé. Sandře to udělalo radost. Sice se ji trošičku přitížilo, protože se bála, aby nějak špatně nezapůsobila a nebo nebyla příliš zamlklá, ale nakonec si řekla, že půjde. Že náhodným setkáním to začíná. A třeba fajn přátelstvím konče, kdo ví? Kdyby tomu osud nechtěl, proč by se tedy po tolika letech setkávali? S takovouhle myšlenkou si Sandra pohrávala a na setkání kývla.