Ne(očekávané) zvraty života dítěte.

Jak to všechno začalo?(1)

Rodina. Slovo, které znám jen z učebnic.

Znáte ten pocit, když už se po jakkoli náročném dni těšíte, až přijdete domů, pozdravíte své blízké, uvaříte si horký čaj a v poklidu zalezete do svého doupěte, kde je vám nejlíp? Já ne. Nechci, abyste mě nějak litovali nebo soudili. Tento příběh bude totiž o tom, aby se každý, kdo ho čte, alespoň zamyslel nad následující myšlenkou: „I když se někdy zdá být život poněkud nefér, uvědomme si, že by sice mohlo být lépe, ale i hůře. Proto si važme věcí, které máme, dokud je máme. Nic přeci není věčně."

26.5 ve 4:45 to vše začalo, tedy alespoň pro mě. Narození dítěte má být oslavná událost, při které se sejdou všichni blízcí a obdivuje se nový přírůstek do rodiny. Nechci tvrdit, že v mém případě to bylo jinak, nepamatuji si to... Nečekaně. Vše to začalo poněkud hezky, první vzpomínkou z dětství, která mi Bůh ví proč uvízla v paměti je řekněme poněkud... nudná.

Byly mi asi 4 roky. Sedím na židli, odmítám jíst nedochucenou polévku, kterou mi mamka přichystala na stůl a pláču. Pláču jen proto, abych dostala své - přesnídávku, která znázorňovala jakousi trofej, kterou jsem si zaslouženě vybrečela. Má tato vzpomínka nějaký hlubší smysl? Nejspíš ne.

Další má docela šťastná vzpomínka je s mým otcem. Byl poslední den před začátkem prvního školního dne a velkolepým nástupem do 1. třídy. Šli jsme jen já a táta po kopci dolů a uzavíráme sázku. „Vsadím se, že první den ze školy přijdeš domů jako čunčo," čunčo- špinavý. Já, které se zdálo 50 Kč jako nevídaně vysoká suma,o kterou jsme se vsadili, jsem byla první školní den tak zaujatá padesátikorunou, že jsem málem zapomněla být nervózní. Od přírody jsem byla docela stydlivá. Nicméně jsem sázku vyhrála a svou odměnu jsem silně vyžadovala. Peníze jsem dostala a byla jsem spokojená.
Zase nijak zajímavá vzpomínka že? Vím, jen chci poukázat na to, že můj (náš) život nebyl už od začátku takový, jaký jej budu popisovat.