S City V Srdci

Kapitola 2.

Nejsem pyšný na to, co jsem udělal, ale jakmile jsem zjistil jak se slečna hrající Darlu jmenuje, přidal jsem si ji na Facebooku. Říkejme jí třeba Klára. Založil jsem si kvůli ní dokonce i účet na Ask.fm, který je nyní mrtvý. Tedy, myslím. A taky tak trochu doufám. Kdykoli jsme hráli v divadle scénu, kde Darla sedí jen s Robinem na větvi stromu a tak trochu mu naznačuje, že se zamilovala a to tak, že do něj, rudl jsem. Nebyl jsem schopen ze sebe dostat ani půl slova. Potil jsem se. A tak si umíte představit ten smích všech ostatních, kterým docházelo, že ke Kláře něco cítím. Bylo vtipné dívat se na hubenou, křehkou holku a zpoceného, zrudlého a koktajícího tlouštíka, kteří sedí na švédské bedně (to byla naše větev. Když už jsme u toho, dalo mi celkem zabrat se na ni vyškrábat). Ten smích mě ale nezajímal, protože jediné, co jsem vnímal byla ona, sedící tak blízko ke mně, usmívající se a hrající svou roli. Nehledě na to, že jsme si pořád psali, u toho asi zůstalo. Chyběla mi odvaha k prvnímu kroku. Nevím, jak jinak to popsat, je to asi nepřesnější popis toho, co jsem cítil. Byl jsem zmatený sám ze sebe. ,,Krucinál, nebuď takový debil! Prostě ji někam pozvi! Pozdrav ji aspoň na chodbě! Nechovej se jak třináctiletý blbeček, byť ti třináct je! Buď lepší!", znělo mi každý den v hlavě. Ale já se neposlouchal. Chyběla mi ona vnitřní rovnováha. A tak jsem se jednoho večera, v polovině listopadu zeptal, jestli se mnou nechce chodit. Po Facebooku. Když jsem byl doma. Zatímco jsem se učil tu naši romantickou scénu a pro atmosféru jsem poslouchal zamilované balady. Do toho jsem si psal s ní. A jako blesk z čistého nebe přišla až filmová zpráva: "Hele, Klári, nechceš se mnou chodit?". Když se za tím ohlédnu, na mě v křesle, se sluchátky v uších, srdcem až v krku, potem snad všude, s ledem šířícím se od hrudi po celém těle... Musím se smát, jinak to ani nejde. Najednou mi cinkl mobil. Beru ho do ruky a ohlížím se po pokoji, nevěříc tomu, že ta zpráva je pro mě. Otevřu náš chat a jsem ohromen menší slohovou prací. 

Následuje přepis:  
,,Promiň Sajki, já zas nejsem falešná mrcha na to, abych chodila s někým, ke komu jaksi nic necítím. Neber si to zle. Jsi úžasný kluk, bylo to všechno moc krásné, ta růže a to všechno! Jak jsi si se mnou psal, zjistila jsem, že jsi vážně úžasný. Jenže tě nechci tahat za nos. Zvedni hlavu a jdi dál. Nejsi tak forever alone jak sám tvrdíš a ta pravá to rozhodně ocení! Pochopím, že po přečtení tohoto mě budeš nenávidět a nebudeš se se mnou bavit. :( "

Pamatujete si, jak jsem zmiňoval to učení se romantické scény a poslouchání zamilovaných balad pro atmosféru? Všechno se to změnilo. A já brečel jak malá děvka snad deset minut. Není asi nutno dodávat, že jsem ji nezačal nenávidět a bavil jsem se s ní dál. To je ta tvrdohlavost Řeků a Beranů. A taky asi tupost, jelikož mi nedošlo, že to znamená definitivní ne a pokračoval jsem ve snažení se, doufajíc, že se něco změní. Ale o tom asi jindy.

Moc se omlouvám všem, píšu jako autistický šimpanz. Můj slovosled je mizerný, čárky nejsou na svých místech, ale aspoň pravopis mi, doufám, jde. Snad se časem zlepším a budu psát tak, aby se to lépe četlo. Jsem na Wattpadu nový a postupem času se vše učím, aby má osobní 'zpověď' vypadala lépe.

Děkuji za přečtení. :)