S City V Srdci

Kapitola 1.

Můj příběh začíná v osmé třídě na základní škole. Miluju divadlo a tak jsem se přihlásil do dramatického kroužku. Měli jsme hrát zdramatizované dílo C.D.Payna, Holubí mambo. 

Pro ty, kteří knihu nečetli, zbytek může tento odstaveček přeskočit:                                        Kniha je o holubech, kteří jsou v laboratořích drženi v klecích a jsou rozděleni na 3 skupiny. Ta první má jako potravu ptačí zob, pije vodu, nechají je procházet se po střeše a prostě jsou jako normální holubi. Figuruje tam i holubice Darla, která je zamilovaná do holuba Robina. Ve druhé skupině ptáci jsou krmeni také ptačím zobem, pijí ale sherry a jiné druhy pitiva a také kouří cigarety. (Když se nad tím ohlédnu, je celkem vtipné, že jsem hrál holuba z druhé skupiny.) Druhá skupina nemůže chodit ven. V ní se vyskytuje holub Robin, který je zamilovaný do doktorky Milbrenové, která je vedoucí experimentu. A pak je tu třetí, která se do divadla nedostala. Holubi v ní mají i lidskou stravu, pijí alkohol, kouří cigarety. Jednoho dne se ochránci zvířat vloupají do laboratoří a holuby osvobodí. A tak se celoživotně vevnitř držení holubi dostávají ven.

Rozdělovaly se hlavní role mezi nás, neschopné, divadlem nepolíbené děti (teda, kromě mě. Byl jsem dost otrlý, jelikož v šesté třídě jsem hrál divadlo před celým městem při oslavách osmistého výročí založení města. Člověk nabere aspoň trochu zkušeností.). Roli Darly dostala nějaká zvláštní, podivná, ale přesto zajímavá holka o rok mladší než já, ani nevím, jak se jmenuje. 

,,Chce někdo hrát Robina?" zeptala se učitelka. Okamžitě mi vyletěla ruka nahoru, hlavní role mě vždy bavily. Přejel jsem pohledem ostatní a všiml jsem si, že se přihlásil i můj kamarád. ,,Dobře, takže Sajki a Honza. Zahrajte si kámen-nůžky-papír," vyřešila problém učitelka. Na její nápad jsem zareagoval ušklíbnutím. Vyznám se v lidech, to vyhraju. Přistoupili jsme s Honzou k sobě.

Dívali jsme se na sebe, moje oči v jeho. Plamen soutěživosti v mých očích, ledovost a svým způsobem nezájem v těch jeho. Zaskandovali jsme společně: ,,Kámen-nůžky-papír-teď!" Shlédli jsme dolů na naše ruce. Já měl kámen. Paráda, lehká výhra. Blesknu pohledem na něj, co má? Taky kámen. Fuck! Uvolněně jsem se zasmál, teď ho určitě dostanu. ,,Můžem zas, Honzi?" zeptal jsem se s pobavením v hlase. ,,Kámen-nůžky-papír-teď!" Zatraceně! Já mám papír, on má papír. Do prdele! Grrr, tak naposled. ,,Kámen-nůžky-papír-teď!" Jo! Já mám nůžky, on má... sakra, taky nůžky. ,,Honza podváděl, změnil to na poslední chvilku,", napráskal ho nějaký kluk. Role Robina tedy připadla mně. Zamyslím-li se nad tím, nevím, jestli je tomu dobře, nebo špatně. Ať je to jakkoli, toho co se dělo potom rozhodně nelituju.