Vzplanutí: Na útěku

1. Zkouška

Chlapec spal. Nemohl se vymanit ze spárů spánku. V hlavě se mu motala spousta myšlenek na minulost, o níž se mu zdálo. Podařilo se mu zachytit pouze jednu, která zobrazovala jeho útěk z neznámého místa, ale selhal.

Ve snu k němu promlouvaly hlasy. Hlasitě křičely: „Eliote! Změníš svět. Zastav se a poznej pravdu!"

Hlasy se překřikovaly jeden přes druhý.

V ten moment, kdy to přestalo být snesitelné, sebou mladík prudce trhl a probudil se. Ulevilo se mu, když se ujistil, že to byl pouhý sen. I přesto se mu těžce dýchalo. Byl celý zpocený a roztřesený. Jeho srdce splašeně bušilo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a utéct pryč.

Sen se pomalu ztrácel za hustou mlhu zapomnění. Paměť se postupně halila do temné barvy a veškeré vzpomínky se trhaly na kousky. Natahoval se po každé z nich, ale až na pár úryvků byla paměť dočista prázdná. Po chvíli si uvědomil, že si nepamatuje naprosto nic – až na své jméno a věk.

Párkrát zamrkal, aby se probral z transu, jež mu sen způsobil. Rozhlížel se po bíle vymalované místnosti. Světlý odstín bil do jeho unavených očí. Tohle místo v něm nevyvolávalo moc dobrý pocit. Zahlédl další postele povlečené ve stejném zbarvení. Kam zmizely barvy? pomyslel si. Připadal si jako v černobílém světě.

Necítil se vůbec vyspaný. Vlastně necítil nic. Žádné emoce, jako by od něj odešly a nechaly ho o samotě. Chvilkami hleděl do prázdna, než se dokázal alespoň trochu zmátořit, aby opět začal nějakým způsobem fungovat.

Jeho tělo nechtělo spolupracovat. Cítil se tak slabý a unavený, že by nejraději padl do peřin. Rád by ještě spal, ale děsivý sen mu ve spánku bránil. Nechtěl se vracet zpátky do toho ohně. Tady byl v bezpečí.

I když už vzpomínka na něj pomalu mizela, stále tam někde v pozadí byla. Schovávala se v temnotě a občas vykoukla, aby se chlapci připomněla.

Strach se však začal proměňovat na zvědavost. Snažil se vzpomenout, kde to byl. Co se vlastně stalo? Proč si nepamatoval vůbec nic? pokládal si jednu otázku za druhou. Nedokázal si vzpomenout na svou rodinu – tedy pokud nějakou měl, jestli vůbec i nějaké přátele.

Myšlenky se motaly dohromady jako klubíčko bavlny, jenže nikde nebyl začátek nitky – a ani konec poblíž nenahmatal. Nevěděl, co by si měl myslet. Na co si vlastně chtěl vzpomenout.

V pokoji bylo šero. Všiml si několika velkých oken, které měly prosvítit celou místnost. Světla ubývalo díky závěsům, jimiž byly zataženy. Na jednu stranu byl rád, že tu nebylo moc světla, protože jeho zrak by to nemusel zvládnout.

Pokusil se pomalu posadit. Kvůli bolesti, kterou tento pohyb způsobil, hlasitě sykl. Celé tělo ho bolelo, jako by dostal pár ran pěstí do každé části svého těla.

Mladíka více zajímalo místo, kde se nacházel. Na bolest na chvíli zapomněl. Místo mu bylo povědomé, ale netušil odkud. Paměť byla vymetená jako chodník před vilou – až na pár maličkostí. Tohle místo v nich nebylo. Nic, co by napovídalo tomu, že zde někdy byl.

Snažil se prozkoumat každý kout pokoje, v němž se nacházel. Byl celkem velký a nacházelo se zde něco málo přes deset paland. Sám byl zmaten, kde byl a proč tak velký počet, když nikoho jiného neviděl. Byl tu snad ještě někdo? zeptal se v duchu sám sebe. Pozorně se pro jistotu rozhlédl a ujistil se, že tady neobjevil žádné zajímavé věci kromě paland. Podlaha byla z betonu. Žádný koberec ji nezakrýval, ani nic jiného.

Najednou si všiml více dveří. Jedny byly kousek od něj a druhé na konci místnosti.

Opatrně se zvedal z postele. Ani pořádně neseděl, když mu hlavou projela ostrá bolest. Dostala se do celého těla. Ve tvářích se nafoukl jako balónek. Protočil očima, následně je zavřel. Rukama se chytil za hlavu, aby utlumil bolest na daném místě. Nad ním byla také postel, jíž si předtím nevšiml. Kloubem prstu do ní jemně šťouchl.