Vzplanutí: Na útěku

5. KAPITOLA

Eliot se zvedl od stolu a vyrazil ven. Před jídelnou chvíli vyčkával na svůj doprovod. Přešlapoval z jedné nohy na druhou. Nemohl přestat myslet na diskuzi s mladíky z jídelny. Oni všichni byli nemocní, ale jak dlouho? Vypadalo to, že tu ty děti žijí roky. Roky člověk nemůže být nemocný. Eliotovi to nedávalo smysl. Něco bylo špatně a on musel přijít na to, co. Alespoň by našel nějaké odpovědi.

Když si Eliota vyzvedla slečna McGrayová, opět ho odvedla k autu. Procházeli kolem jedné skupinky dětí, kde spatřil Matea. Ještě než nastoupil, si vyměnil příjemný pohled s Mateem. Naznačil palcem, že mu drží hodně štěstí. Eliot s úsměvem přikývl.

„Mohu otázku?" otázal se. Doktorka přikývla.

„Jak to funguje v Sektorech, když se do nějakého dostanu?"

Zaskočil ji slovem Sektor. Vykulila překvapeně oči a usmála se. Nevěřil jí. Nebyl si sám sebou stoprocentně jistý. Snažil se si stále připomínat ta slova. Nikomu nevěř. Nějakou dobu mlčela. Eliot stále doufal, že mu odpoví na jeho otázku a dozví se mnohem víc.

Když se ve vozu posadil na místo, doktorka se pohodlně usadila vedle něj a spustila: „Zkoušky rozhodnou, do jakého Sektoru patříš, nebo jestli budeš odvezen jinam."

Auto se rozjelo. Poznal to podle toho, že mírné brnění ustalo.

„Poté tě umístí do nějaké skupiny, která má vlastního vedoucího. Jeho musíš poslouchat, ať řekne cokoliv," pokračovala a pohlédla s úsměvem na Eliota.

Eliot odvrátil zrak a koukal se z okénka, už ho ten úsměv štval. Nemohl přestat myslet na to, že jsou všichni nemocní, a přitom žijí normální život. Opravdu tu něco nehrálo. Myslel si, že mu řekne mnohem víc, ale spletl se. I kluci z jídelny mu řekli o spoustu věcí navíc.

Chvíli přemýšlel nad třetí zkouškou, kde objal doktorku. Teď toho litoval a po těle mu naskočila husí kůže, když si celou scénu vybavil v hlavě. Tohle by nikdy neudělal, ale věděl, že potřeboval uklidnit. Musel se za každou cenu snažit být silný a nedávat ostatním najevo, co cítil.

Po nějakém čase dojeli na místo určení. Vystoupil a vydal se za doktorkou. Očima si prohlížel okolní budovy, které byly moderně zařízené. Dospělí i děti zde chodili v laboratorních pláštích a drželi v rukou desky. Občas si do nich někdo něco zapsal.

Zaměřil se na jejich pohledy, pokaždé se tvářili zamyšleně a někteří mu dokonce věnovali milý úsměv nebo se ho zeptali, jak se mu daří. Byl z toho překvapený. V tomhle Sektoru byli k sobě všichni tak milí. Před hlavní budovou, do které vcházeli, stálá obrovská fontána obklopena květinami a lavičkami. Vypadalo to jako nádherné místo k pracování a k odpočinku.

Vstoupili do velké moderní budovy a Eliot si všechno důkladně prohlížel. Celá ta budova vypadala jako velká laboratoř se spoustou lidí v bílých pláštích. Po stranách stáli vojáci, ostatně jako u každé budovy. Jediný rozdíl byl, že tato laboratoř byla více střežená než ostatní místa v Sektorech, čehož si všiml.

„Začneme hned, abys měl večer volný," oznámila.

Eliota to zaskočilo. Netušil, co se bude dít, a vlastně ani nemohl. Poslední zkouška byla překvapení pro každého.

Odvedli ho do vedlejší místnosti. Otevřely se veliké dveře, které mu umožnily přístup dovnitř. Uvnitř nebylo nic, kromě stolku se židlí. Celá místnost byla bílá bez oken, jen s velkým zrcadlem přes jednu stranu naproti stolečku. Eliot byl v šoku, ale hlavně zmatený. Místo v něm nevyvolávalo dobré pocity. Jeho nenáviděná velká bílá místnost.