Vzplanutí: Na útěku

3. KAPITOLA

Eliot se probudil v autě. Párkrát zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Zmatený a vystrašený očima přejel celý prostor auta. Seděla vedle něj doktorka, která se usmívala. Než se stačil zorientovat, žena začala mluvit. Brzy si uvědomil, kdo to vlastně byl.

„Jsem ráda, že ses konečně probral. Velmi jsi mě překvapil. Nečekala jsem, že budeš mít tak úžasné výsledky. Zvládl jsi dvě zkoušky najednou, to se nikdy nikomu nepovedlo. Pokud uděláš všechny zkoušky takto úspěšně, tak na tebe budu moc pyšná a převezeme tě na lepší místo." Pohlédla mu s úsměvem do očí. Nenáviděl ji od první chvíle, co ji spatřil.

Stále mu v hlavě zněla slova Sektor, nákaza a zkoušky. Nic z toho nechápal. Ztrácel se v realitě tohoto světa. Nejradši by byl ve svých snech někde na hezkém místě a už se nikdy neprobudil.

„Jsem blázen?" vyhrkl nečekaně. Ženu to vyvedlo z míry.

„Ovšem, že ne Eliote," řekla mileji než obvykle.

Nedokázal se v ženě vyznat. Sám byl ze sebe překvapený. V hlavě mu vše začalo šrotovat. Uvědomoval si pár věcí. Poprvé v životě si uvědomil, jak rychle umí běhat. Nebo si to jen nepamatoval? Jeho tělo bylo úplně jiné. Buď mu něco udělali, nebo takový byl vždy, ale protože na vše zapomněl, tak si to přece nemohl pamatovat.

Byl v naprostém klidu. Normální lidé by začali být nervózní, ale Eliot měl stále dojem, že to už zažil. Nepřipadalo mu to zvláštní. Jak ji vlastně měl oslovovat? Její jméno mu v hlavě neuvízlo a bylo mu trapné se zeptat znovu.

„Kolik je těch zkoušek?" zeptal se nakonec. Zvědavost převyšovala vše. Ovšem, že se z ní snažil dostat veškeré informace, které mu mohla poskytnout.

„Jsou čtyři, ale ty jsi zvládl dvě naráz. To je pro nás ohromné. Teď tě čeká třetí a v noci čtvrtá zkouška." Sledovala cestu. Neuběhla ani vteřina, kdy se žena neusmívala. Nastalo mezi nimi ticho.

Eliot vykoukl z okénka. Sledoval každý strom, který míjeli podél cesty. Nakonec se rozhodl prolomit ticho: „Jak dlouho pojedeme? Proč jste mě uspali? To jsem nemohl dojít na ono místo sám?" Pohlédl na ni s výrazem zvědavosti a naštvání v jednom.

„Ještě pár minut," odbyla první otázku. Jen se usmívala. Eliot si všiml, že se vrací na místo, odkud odjeli. Přemohla ho hromada pocitů – jako předtím, když tu byl poprvé. Ani na zbytek otázek mu neodpověděla. Měl radši vyskočit z auta, jak to plánoval poprvé, a utéct.

„Proč jsme tu znovu?" vyhrkl bez přemýšlení se strachem v obličeji. Očima kmital z jednoho místa na druhé.

„Zde je tvá třetí zkouška. Test mysli," řekla pohotově.

Auto se zastavilo před davem vojáků. Jeden z nich otevřel Eliotovi dveře. Zmatený Eliot vystoupil a následoval ženu do budovy. Opravdu si přál, aby se objevila kouzelná brána, kterou si vysnil, a mohl odejít. Nechtěl tu trávit ani jednu další vteřinu. Neměl na výběr, jen tak by ho nenechali jít.

Chtěl vědět, jak se jmenují ostatní zkoušky, ale žena neodpovídala. Po chvíli to vzdal. Jako smyslu zbaven ji následoval. Už od začátku věděl, že ta žena není dobrým člověkem, ani její okolí. A její nucený úsměv, který měla natrénovaný, byl snad každou minutou víc a víc odporný. Z té ženy mu bylo zle.

„Dobrý den, paní doktorko McGrayová," pozdravil opodál stojící voják v pozoru.

Pokynul hlavou a velké dvojité dveře se otevřely. Vcházeli do velké haly. Eliot zaregistroval její jméno. Snažil se jej dobře zarýt do paměti.