★PROČ★

Kapitola 2.

Byl druhý den školy,seděla jsem v lavici vedle holky jménem Karolína -ale všichni ji říkali Kája(kromě učitelů)-. Byla celkem milá,ale moc toho nenamluvila.
V hodinách jsem se snažila dávat co největší pozor,ikdyž ne vždycky se mi to dařilo. Při učení mi utíkaly myšlenky na všechny strany a já se nemohla soustředit. Nebylo to ale způsobené přestupem na jinou školu.

Po cestě na oběd mě zastavila Viky a zatáhla mě k šatně se slovy ,,Hele,to co ti ta osoba uvnitř řekne...no,zkus reagovat nějak normálně. Dalo mi práci ho přemluvit aby ti to řekl.” Kývla jsem na ní v gestu že chápu a souhlasím. Doopravdy jsem byla úplně mimo a nechápala jsem o co jde.
Vešla jsem do šatny a rozhlédla se kolem. Na lavičce seděl Filip se stejně lhostejným pohledem jako včera ráno. V tu chvíli jsem to začala ještě více nechápat.
Tázavě jsem se na něj usmála a čekala co řekne,nic neříkal tak jsem se posadila na své místo a sledovala pavouka lezoucího v levém rohu místnosti. Potom konečně něco udělal. Konkrétněji vstal a šel ke dveřím,čekala jsem že chce odejít,ale on je jen otevřel,vykoukl a znova zabouchl,ale zůstal pořád uvnitř. Potom se posadil naproti mě,nadechl se a řekl ,,Hele...asi to bude znít hóódně divně a budeš si říkat jak to můžu říct když tě znám teprve den. Ale není to pravda,znám tě mnohem dýl než jeden den,jenom možná ty neznáš mě..” větu napůl dokončil a napůl to vypadalo že chce ještě pokračovat. Čekala jsem až to trochu vysvětlí abych to líp pochopila,ale nic neříkal jenom nervózně stál a třel si zezadu krk jednou rukou. A tak jsem jenom řekla ,,No,nevím co ti k tomu mám říct. Už od včerejšího rána mi přišlo,že tě odněkud znám. Ale nevím odkud.” a pobídla jsem ho úsměvem aby pokračoval v tom co chtěl -nebo možná ani nechtěl- říct. Hluboce se nadechl a vypadal zamyšleně. Potom se na mě podíval a znova se zamyslel. Nakonec to vypadalo že už nic neřekne,ale potom se nadechl,vzhlédl ke mě a řekl ,,Mohla by jsi dneska jít večer ven? Třeba do parku? Možná ti to tam řeknu.”
Chvilku jsem přemýšlela jestli mám čas a jestli mě vůbec taťka pustí. Nakonec jsem řekla že čas mám,dohodli jsme se na tom,že se sejdeme v parku v šest. Rozloučili jsme se a odešli ze šatny.
Pořád jsem přemýšlela proč se mnou tak nutně potřebuje mluvit a co mi to tak důležitého chce říct.

Když jsem o třičtvrtě na šest přišla do parku,už tam čekal. Pozdravila jsem a vydali jsme se po kamené cestičce do hloubi parku. Když se hluboce nadechl věděla jsem,že zaćne mluvit. Ale on se zastavil a posadil se na lavičku,kývl abych si sedla k němu. Sedla jsem si a on spustil. ,,Hele,no..nekoukej se na mně divně,už tě znám přes dva roky,ale teprve včera jsem tě viděl naživo. Znám tě z internetu.” odmlčel se a já čekala co dodá a zároveň se snažila přijít na to kdo by to mohl být. Po dlouhém odmlčení řekl ,,Prostě se mi strašně líbíš. Jsi hezká a i povahově jsi hodná,přesně taková jaká by mněla být osoba která bude součástí mého života. Tím ti ale neříkám aby jsi se mnou chodila nebo něco podobného,to vůbec ne.”
Seděla jsem dobré dvě minuty mlčky a přemítala co že to vlastně řekl. Kluci se mi vždycky vyhýbali a teď se dozvím že mě někdo koho znám den potají miluje.
,,Nevykládej si to nějak špatně,ale jsem tím celkem zaskočená,nevím co na to honem říct. No...a taky si nemůžu vzpomenout kdo vlastně jsi.” řekla jsem po těch dobrých tichých dvou minutách přemítání. Usmála jsem se na něj a najednou mi zacinkal v kapse mobil. Podívala jsem se kdo to je,byl to táta a ve zprávě stálo Pojď už domů prosím. Je tma a já jedu z práce tak tě svezu domů. Čekej na aoutobusáku. Ukázala jsem zprávu Filipovi a omluvně pokrčila rameny,on se jen chápavě usmál a vypadal že ho to trochu mrzí. Rozloučili jsme se a vyrazili každý na jinou stranu.

Takže tohle byla moje druhá kapitola. Omlouvám se za případné chyby a budu moc ráda když mi napíšete váš názor na tento příběh. Vaše elissabeth03💛