Without you..

II.

Pomalu jsem se probouzela. Říkám si, že to byla jen noční můra, ale buď pořád spím nebo jsem umřela. Všude je bílo. Promnula jsem si oči a pak jsem si přála, abych byla opravdu mrtvá. Tohle není můj pokoj. Jsem někde jinde. V místě, které z celého srdce nenávidím. Nemocnice.

Dostala jsem srach. Ne o sebe, ale o mojí mamku moji ještě nenarozenou sestřičku. Chtěla jsem se posadit, ale někdo mi něžně položil ruku na rameno ve znamení, že mám zůstat v té poloze, ve které jsem se probudila. Ucukla jsem, protože jsem se lekla. Pomalu jsem se otočila a zamnou seděla na židli nějaká holka zhruba v mém věku. Měla dlouhé, kaštanově vlnité vlasy a hnědozelené oči. Pod okem na tváři měla malinkou jizvičku.
,,Ahoj, konečně ses vzbudila" S úsměvem promluvila. Mluvila zřetelně, ale zároveň měla tak jemný hlas. Dokázala bych to poslouchat celé hodiny..

,,A-Ahoj? Kde to jsem?" Byla jsem nervózní. Nechápu, proč jsem se ji zeptala, kde jsem, když jsem to věděla až moc dobře.

,,Jsi v nemocnici.." Zasmála se ,,..Pokoj číslo 17 a já jsem s tebou na pokoji.. Víš vůbec, jak dlouho jsi spala? Myslela jsem, že umřu nudou, protože minulou holku už pustili, tak jsem tady byla s tebou, ale ty si byla v kómatu a..." 

Chtěla pokračovat, ale do pokoje přišla sestřička a ona zmlkla. Díky bohu..je docela ukecaná.
Sestřička se nejdřív podívala na tu holku a když si všimla, že je u mé postele, tak sjela pohledem ke mně a vylekala se. Chvíli jsme tam jen byly v tichu, než nakonec sestřička udělala první krok. Přišla ke mně a zmáčkla nějaký červený knoflík. Zapípalo to a chvíli se nic nedělo. Pak do pokoje přiběhl doktor a měl stejnou reakci jako předchozí sestřička. Vypadalo to, jako vystřižené z nějakého nepovedeného komiksu. Přišel ke mně a podal mi ruku se slovami:

,,Dobrý den, jsem doktor Suška a jsem váš ošetřující lékař. Vy jste určitě ta dívka, která volala o pomoc, že?"

Sotva jsem otevřela pusu, abych promluvila a on si mezitím už vzal nějaký papíry a pokračoval.
,,Dobrá, takže tady čtu, že se jmenujete Violet Elisabeth Wolfová. Slabý otřes mozku, rána do hlavy...."

Najednou se mi začalo ztmívat před očima. Přestala jsem vnímat úplně všechny. Rozbolela mě hlava a přišel na mě strašný tlak. Začala jsem potit a měla jsem zrychlený dech. Tlumeně mi pískalo v uších, jako kdyby můj trenér na tělocvik pískal na píšťalku a já byla pod vodou. A pak jsem neslyšela ani to. Objevila jsem se doma, ale byl to pohled z jiné osoby. 

Přišla jsem domů a byla jsem šťastná. Do školy přišla nová holka a já se s ni začala hned bavit. Byla milá, hodná, přátelská a vtipná.. Přemýšlela jsem jestli by to mohla být moje nová kamarádka, jako mají ostatní holky v mém věku. Doufala jsem. Z myšlení mě vytrhla hádka mezi mámou a Keithem. Zase se hádali a já nevěděla kvůli čemu. 

,,Jsem doma!" Zakřičela jsem. Hádka na chvíli utichla, ale potom zase začala. Nadechla jsem se, napočítala do 10 a oddechla. Přišla jsem do kuvchyně a když jsem mě mamka uviděla, zmlkla a dělala, že se nic neděje. Tohle jsem na ni měla hrozně ráda.. Vždycky dělala, že je všechno v pohodě a snažila se, abych v životě byla šťastná, i když ona trpěla hodně.

Probudila jsem se. Kolem mě bylo až moc lidí. Zase tam byla ta holka... Jak se vůbec jmenuje? Nic o ni nevím a ona je tady semnou furt.

,,Co se stalo?" Zeptala jsem se potichu.

,,Omdlela jsi.. Máš opravdu nízký tlak" Odpověděla mi nějaká doktorka.