Bude se jmenovat Malfoy [Dramione] ✔

1. část

Nebylo to jako dřív. Její život už nebyl naplněný dobrodružstvím, které hlavně Harry přitahoval jako magnet. A stejně tak nebyl ani tak nebezpečný. Teda, pokud šlo o její život. Měla pocit, že všechna smrtelná nebezpečí, do kterých se jeden člověk může dostat, si vybrala během své školní docházky. Dokud nepadl Voldemort.

Pak zažila šest poklidných let, během nichž bylo to nejhorší, co se stalo, několik rozchodů. Její vztahy se vždy zhroutily, dřív či později, vždy to byla jen otázka času. Vytratila se vášeň, zmizela láska, nebo spíš počáteční zamilovanost. Sama nevěděla, proč tomu tak je.

A pak se někdo, kdo hýbal s nitkou jejího osudu, rozhodl, že už je její život klidný a šťastný dost dlouho a nachystal ji zkoušku, na kterou nebyla ani zdaleka připravená.

Všechno to začalo obzvlášť bolestným rozchodem - Nathan byl opravdu milý a ona s ním byla šťastná. Proč by taky nebyla? Měla pěkného kluka se správným smyslem pro humor a s očima jen pro ni. Teda dokud nepřišla Imogen, její sestřenice z bůhvíjakého kolene. S jejím příchodem se všechno změnilo - Nathanovy jantarové oči se až příliš často dívaly směrem k Imogen. Nebylo to tak zvláštní - byla krásná, správným způsobem smyslná a i ona po něm pokukovala velkýma safírovýma očima. Tmavě blonďaté lokny zakrývající jí skoro celá záda budily dojem princezny a Hermiona se ani moc nedivila, že Nathan kouzlu její vzdálené sestřenice podlehl. Což ovšem neznamenalo, že by ji to nebolelo! Naopak, trpěla víc než při všech ostatních rozchodech dohromady. Tolik, že ji to donutilo sebrat se a jít do Děravého kotle zapít žal.

A tam ho po letech znovu potkala. Seděl u stolu v tom nejtemnějším koutě, předkloněný, o předloktí se opíral o stůl a ve stejné ruce držel pohár. Sledoval svýma bystrýma, šedýma očima místnost, skenoval všechny hosty i personál a prohlédl do myšlenek všech přítomných. Když vstoupila, okamžitě ucítila jeho pátravý pohled a neomylně ho našla. Na intenzitu jeho pohledu ale nebyla připravená. Dlouho stála ve vchodu a zírala do jeho chladných očí. Dokud ji zezadu nepraštily dveře, které otevřel nově příchozí. Po krátké výměně omluv a ujištění, že je v pořádku, postoupila dál do místnosti a znovu ho vyhledala očima. Seděl ve stejné pozici a upíral na ni oči. Oči, které ji najednou znervózňovaly.

Neptala se ho, ani nepřemýšlela nad šíleností svého počínání, když vyrazila směrem k němu a prostě si k němu přisedla.

Stále jí zíral do očí, i když mluvil k obsluze, nespustil z ní ten pronikavý pohled. Znervózňoval ji, což byl další z důvodů, proč se opila tolik.

A ohnivá whisky měla velký podíl na tom, že se její život brzy od základu změnil.

Když se ráno probrala s úděsnou kocovinou a zastřenými vzpomínkami a uviděla ho ležet nahého vedle ní (a na všechno si vzpomněla až příliš jasně), byla vyděšená. Přímo panikařila a proklínala sebe samu, jak tam tak běhala po pokoji, jednou rukou se držela za hlavu a druhou sbírala své věci. V rychlosti se oblékla a pak stočila zrak směrem k posteli, na kterou od toho děsivého probuzení odmítala pohlédnout, aby zkontrolovala, jestli jí něco nechybí. Málem vyletěla z kůže, když se střetla s jeho zkoumavým pohledem. Jen ležel, pozoroval ji a přiváděl ji do rozpaků. Srdce jí splašeně tlouklo, tělo se odmítalo podrobit rozumu při vzpomínce na poslední noc a ji to vyděsilo natolik, že se prostě obrátila a bez jakéhokoli slova spěšně opustila místnost.

Trvalo jí týden, než se sebrala a byla zase schopná racionálně uvažovat. A to už bylo příliš pozdě.

Bolest ze ztráty Nathana a šok díky jedné noci, přesněji díky probuzení po té noci, bezpečně zaručily, že prožila měsíc, aniž by se nějak zajímala, co dělá její tělo. Celou tu dobu jen tak bloumala světem a nezajímala se o okolní dění.

A pak si konečně všimla, že nedostala měsíčky. Zprvu byla vyděšená, ale přiměla se zachovat si chladnou hlavu a ověřila si své domněnky. Až když pohlédla na pozitivní těhotenský test, sesypala se.

Trvalo další měsíc, než se se svým těhotenstvím přiznala přátelům a rodině.

A další dva měsíce, než se dozvěděli jméno otce.

V ten večer, kdy jim to řekla, slyšela víc křiku než za celých třináct let, co se znali. Podle svých přátel se dočista pomátla. Ptali se, jak si to vůbec představuje. Nevěděla. Nemohli uvěřit, že může čekat dítě toho bastarda. Taky nevěřila.

Ale dítě pod jejím srdcem bylo skutečné a smířila se s tím brzo. Zamilovala se do něj ještě dřív, než si to sama uvědomila. Titulovala ho na své maličké a netrvalo dlouho a nedokázala si bez něj svůj život představit. Odjakživa měla ráda děti a teď se její mateřské instinkty probudily naplno. Ginny s paní Weasleyovou pro ni našly pochopení nejdřív ze všech. Věděly, proč své dítě tak ohnivě brání před jakýmkoli náznakem urážky, ačkoli nebylo pochyb, že jeho otce stále nenávidí.

Bylo jí třiadvacet a byla těhotná s posledním možným člověkem na světě.

Přesto se s tím ona a později i její nejbližší dokázali smířit, ačkoli si sama nepřestávala klást otázku, jak s ním vůbec mohla otěhotnět. Usoudila, že za to mohla především jejich neopatrnost - oba měli problémy a nedokázali myslet, když ze sebe té noci strhávali oblečení. A pak taky pomohlo nadměrné množství ohnivé whisky a stupidně podmanivá krása toho bastarda. A taky, jak si Hermiona častokrát nahněvaně pomyslela: moje debilní, lehce poddajné tělo a touha dotknout se toho blonďatého boha.

Sled náhod měl za následek její těhotenství v tak brzkém věku.

To nebylo v plánech její budoucnosti. A už vůbec tam nepatřil otec jejího dítěte.

Draca Malfoye viděla ve svém naplánovaném životě maximálně tak se zlomeným nosem. Ani ve snu (v noční můře) si ho nepředstavila jako to, čím se stal - otcem dítěte, o kterém nevěděl a které čirou náhodou porodila právě ona.

A když poprvé pohlédla do tváře chlapce, v kterém kolovala její krev a jehož pojmenovala Benjamin, měla pocit, že někdo tam nahoře se jí určitě vysmívá. Zamilovala se do něj na první pohled, přestože k jeho otci ji poutala chladná nenávist.

A nebylo tomu tak jen u ní - všichni její přátelé Bena zbožňovali.

Vyklubala se z něj přesná kopie jeho otce, aspoň co se vzhledu týče - povahou byl jako Hermiona, když byla malá, jak často říkávala její matka. Hravý, zvědavý, věčně se smál a pořád se na něco ptal. Z jeho otázek, někdy na jeho věk až moc chytrých, občas Hermioně přiváděl bolesti hlavy. Když mu byli tři, měla pocit, že neslyší nic jiného než co, proč a jak.

Ale byla šťastná.

Dokud se nazačly objevovat další problémy, s kterými vlastně měla počítat. Byla mladá. Bez zkušeností. Byla sice kamarádka Harryho Pottera, ale s malým dítětem na krku dokázala sehnat jen mizerně placenou práci.

Všichni se jí snažili pomoci a ačkoli věděla, že kdyby je o to poprosila, mohla by u nich zůstat až do smrti, nedokázala to. Měla svou hrdost a nedokázala by to přes ni přenést.

Až do Benových čtvrtých narozenin jí poskytovali přístřeší její přátelé a rodina. A pak se rozhodla, že už toho bylo dost.