Next to me//MenT (upravuje se)

4🌹

Vešla jsem dovnitř, zabouchla za sebou dveře a mlčky stála na místě. Matikářka zrovna stála u tabule a pozorovala chlapce, který počítal dlouhou rovnici. Byl to ten chlapec, se kterým jsem se setkala a jak bylo vidět, moc mu to nešlo. Jak si však učitelka všimla mě, pokynula směrem k němu ,,Jdi si sednou, máme tu novou žačku." A chlapec se na mě děkovně usmál a nadále pospíchal do své lavice.
,,Dobrý den. Viktorie Lesáková, že?" Zeptala se mě učitelka s chladným výrazem na tváři. Jak vidím, tak matikářka asi nebude moc hodná.
,,A-Ano, to jsem j-já." Odpověděla jsem v rychlosti.
,,Učebnice na matematiku a fizyku vám přinesu zítra, učím tyto oba dva předměty." Vypustila opět chladně. No to jsem vyhrála jackpot, mít tuhle učitelku první den dvě hodiny a to ještě k tomu za sebou..
,,Jdi se posadit." pokynula. Já se rozhlédla po třídě a viděla všechny ty zvláštní pohledy směřované na mě. Chtěla jsem je ignorovat a jít se posadit, nevěděla jsem však, do jaké lavice usednout.
,,Ehm, paní učitelko?." Do jaké lavice si mám sednout?."
Učitelka se rozhlédla po třídě, přitom pár lidí propálila pohledem a nakonec odpověděla:
,,Sedni si do poslední lavice v řadě u okna." Ukázala na volné místo vedle nějakého chlapce. Neviděla jsem mu do obličeje, zrovna se skláněl k jeho batohu a něco vyndaval.
,,Doufám, že matematika je vaše silná stránka, tak by jste mohla tomu "brilantnímu matikáři" pomoci." Nelítostě se zasmála a mě došlo, že chlapec, vedle kterého teď budu trávit dny ve škole je opět on. Nevnímala jsem obličeje ostatních a pozorovala jeho, jak bude reagovat, až zjistí, že budu sedět s ním. Zvedl hlavu a viděl, že jdu směrem k jeho lavici. Do široka se usmál a čekal, než si přisednu k němu. Došla jsem k lavici, vyndala si z tašky propisku a konečně si sedla.
,,Ahoj." Pozdravila jsem chlapce, jehož jméno jsem stále neznala.
,,Ahoj! Právě jsem zjistil, že umím předpovídat budoucnost. Opravdu se znovu vidíme, a to už po 20 minutách XD" zasmál se
,,Jsem ráda, že mě posadila k tobě. Jsi prakticky jediný, koho částečně znám. I když znám je asi moc silné slovo. Ani nevím jak se jmenuj.." nestihla jsem to doříct. Přerušil mě chlapec svojí okamžitou reakcí.
,,Panebože promiň! Jsem Martin, Martin Carev." A s úsměvem mi podával ruku.
,,Těší mě. Já jsem.." Chtěla jsem odpovědět.
,,Vikča. Já vím. Už jsi mi to říkala." Znovu se usmál. Já se jen uchechtla.
,,Děkuju, že jsi mě zachránila před tím zkoušením. Opravdu mi ta matika nejde." Uchechtl se.
,,Někdy tě to doučím." Přitakala jsem.
,,To zní dobře." Prohrábl si vlasy a zasmál se.

Celý den jsem si s Martinem povídala. Za těch pár hodin jsme se hodně spřátelili a poznali. Abych pravdu řekla, cítím se s ním dobře. Znám ho jen pár hodin, ale je mi blízký. Dost blízký na to, aby mě ochránil před, no to je jedno...

Martin mi otevřel hlavní dveře školy a mě nechal projít první.
,,Můžete projít paní Lesáková."  Zasmál se.
,,Oh děkuji." Pohodila jsem vlasy a hodila na Marťase výraz typu "JÁ VÍM ŽE JSEM ÚŽASNÁ😂" . Znovu jsme se společně smáli.
Za ten den snad nebyla chvíle, kdybychom se společně nesmáli. Stáli jsme na schodech před školou a povídali si. Došlo mi, že jsem měla zavolat Kájovi, aby pro mě přijel.
,,Omluvíš mě Martine, musím zavolat bratránkovi, jestli pro mě dojede." Oznámila jsem mu.
,,Určitě. Kdyžtak tu na něj počkáme spolu a pak půjdu domů." Radostně odpověděl. Já už však poslouchala vyzvánějící telefon.
,,Ano Viki? Stalo se něco?" Ozvalo se.
,,Ahojky Karlíku." Zasmála jsem se.
,,Přijedeš pro mě tedy?" Zeptala jsem se po chvíli.
,,Ty už jsi skončila? To už je tolik? Promiň, jsem u kamaráda, nevěděl jsem, že už je tolik." Zaskočeně odpověděl.
,,Honzo? Vadilo by ti, kdybychom to dokončili zítra? Musím pro sestřenk..." Slyšela jsem, jak na někoho mluví, rychle jsem o však přerušila slovy ,,To je dobrý Kájo, nebudu rušit, dokoči to, co máš rozdělané."
,,Vážně Viktorko?" Zeptal se ustaraně
,,Vážně." Usmála jsem se, ale to on nemohl vidět. Bylo hezké, jak se o mě staral.
,,A zvládneš to sama domů?" Dodal po chvíli.
,,Bratranče.. Je mi 17.." řekla jsem v klidu.
,,A navíc" dodala jsem. ,,Mám tu kamaráda, který má stejnou cestu jako já."
,,Dobře, zítra dopoledne přijedu a všechno mi řekneš. Měj se." řekl a položil hovor.
Já už se v klidu vracela na schody k mému novému kamarádovi.
,,Tak co bratránek? Za jak dlouho dojede?." Zeptal se v klidu.
,,Nakonec nepřijede, má něco na práci. Budu muset jít domů po svých." Oznámila jsem mu
,,Tak to jsme na tom stejně. Doprovodím tě, kde bydlíš?" Přitakal Martin. Zatím jsem neměla možnost zjistit, na jaké adrese se nachází náš dům, tak jsem mu začala popisovat okolí obydlí, které jsem ráno zpozorovala.
,,Eh? Park říkáš? Těch je tady spoustu. Ještě něco mi popiš." Ptal se zmateně. Stále nevěděl a mě už nenapadalo, jak bych mu mohla místo přiblížit. Potom mě ale něco napadlo.
,,Na okraji toho parku je menší hřiště. Veliké pískoviště a hlavně taková krásná houpačka. Působí to tam kouzelně, tak trochu magicky." Líčila jsem informace. A najednou se mu rozzářily oči.
,,Tak teď přesně vím. A víš co je sranda? Že bydlím přímo naproti tomu hřišti." Odpověděl.
,,Vážně?!" Měla jsem radost, že můj nový kamarád bude tak blízko mě.
,,Jdeme?" Zeptal se mě hned s úsměvem.
,,Jdeme." Řekla jsem a táhla ho za ruku cestou k našim domovům.

,,Viktorie!" křičel na mě Martin, když jsem mu zase utekla.
,,Ano Martínku?" Zakřičela jsem zpět a mluvila jsem něčím, čemu by se dalo říkat "Barbie styl" XD. Otočená na něj jsem se z plných plic smála a přitom stále běžela. Bohužel jsem nekoukala na cestu, o něco zakopla a spadla. Skoro to nebolelo, tak jsem chtěla vstát. Všimla jsem si však, že Matin za mnou urychleně běží s vystrašeným výrazem.
,,Jsi v pořádku Viki?" Ustrašně se mě zeptal, jakmile ke mně doběhl. Skoro začal plakat. Začala jsem strašně přehrávat.
,,Myslím že jo Marťas. Ale,ale, bolí mě kotník. Strašně mě bolí kotník.. Musí mi uříznout kotník!.. Umírám.. Já umírám...." křičela jsem přes celou ulici, ale bylo mi to jedno.
,,Ty jsi pako Vikčo." Začal se smát na celé kolo. Já s ním.
,,Já opravdu myslel, že se ti něco stalo." řekl uraženě a otočil se ke mě zády, ale stejně jsem věděla, že mu cukají koutky. ,,Mohl bych tě tady klidně nechat.." Otočil se ke mě a já viděla, jak zadržuje smích.
,,A nebo.. Bych tě mohl zlechtat!" Zakřičel, sehnul se ke mě a začal mě nelítostně lechtat.
,,Ma-Ma-Martine! Pr-Pros-sím! N-Nech to-toho!" křičela jsem, ale marně. Po chvlíli přestal a svalil se na mě. Chytili jsme oba záchvat smíchu. Nikdy v životě jsem se snad víc nesmála. Leželi jsme 10 minut uprostřed ulice na chodníku, ale bylo nám to jedno. Ignorovali jsme procházející lidi a jejich podivné obličeje a jen se smáli.
Martin konečně vstal a podal mi ruku. Vyhoupla jsem se nahoru a vyskočila mu na záda.
,,Jak chceš." řekl tajemně. Čekala jsem na ti, co udělá. Najednou se v mžiku rozběhnul jako dostihový kůň a stále zrychloval a zrychloval semnou na zádech.
,,Martine nech tohoo!" Křičela jsem a u toho se opět smála. Užívala jsem si naše společné chvíle. Konečně můj kamarád zastavil a já slezla z jeho zad.
,,Co tě přimělo konečně zastavit?" Zeptala jsem se.
,,Naše domy berundo." Vykřikl a ukázal na svůj byt, který stál hned vedle našeho domu.
Najednou se znovu ozval a to se slovy ,,Vikčo, mě se nechce domů. Chci být s tebou." Uchechtla jsem se.
,,Tak pojď ke mně, stejně bych neměla co dělat." Přitakala jsem s úsměvem.
,,Skvělý!" Radostí povyskočil, zatímco já jsem ho táhla k brance. Otevřela jsem ji a dotáhla ho před dveře. Zasunula jsem klíče do zámku, klíčem zatočila a pootevřela dveře.
,,Vítej v mém království!" Řekla jsem a pootočila se na svého kamaráda....
(1319 slov)💫