Zář tvých šedomodrých očí [Dramione] ✔

1. část

Nevěřila jsem, že bych v tvých očích mohla spatřit pohled, který jsem spatřila jedno prosincové ráno. Vlastně jsem nevěřila, že bych v tvých očích viděla někdy nějaký jiný pohled než tvůj typický opovrhující, arogantní a povýšený zároveň. Nevěřila jsem tomu... dokud jsem ono prosincové ráno nepřišla do zasněženého parku v Londýně a nepotkala tě tam...

Rozrazila jsem vstupní dveře a rychle vletěla do tepla domu.

Venku bylo mínus pět, hustě sněžilo a já se právě vrátila z obhlídky poštovní schránky u plotu. Čekala jsem dopis od rodičů... který stále nepřicházel. Ani zavolat se mi neobtěžovali, od mamky mi přišlo jen několik esemesek, že se mají dobře. To bylo všechno.

Tiše jsem si povzdechla a zachumlala se pod teploučkou deku na gauč. Náš dům o Vánocích nikdy nebyl prázdný a ponurý... až doteď. Rodiče se tenhle rok rozhodli změnit zavedený stereotyp a jeli na svátky do Itálie. A já zůstala tady doma, v Anglii, na okraji Londýna, sama. Namluvila jsem rodičům, že Vánoce oslavím s Harrym a ostatními u Weasleyových, a oni tomu věřili. Proč by taky ne, když nevěděli o té obrovské hádce mezi Ronem a mnou, díky které jsem odmítla jak pozvání Ginny, tak i Harryho a ostatních.

Zavřela jsem oči a zhluboka nasála vzduch. Všechny vůně jsem si pamatovala z dřívějška - sladká vůně rozehřáté čokolády, lákavá vůně cukroví. Vůně pomeranče a skořice, typická vánoční... ale chyběla mi tu matčina něžná voňavka a otcova kolínská.

Prudce jsem zaklapla knížku, položila ji na stůl a shodila jsem ze sebe deku.

Už jsem tu nemohla vydržet takhle sama. Vánoční atmosféra postrádala mamčino šťastné pobrukování koled a taťkovo veselé vtipkování a jeho smích.

Odběhla jsem se k sobě do ložnice převléknout - místo pohodlných tepláků jsem si natáhla džíny, volné triko a mikinu vyměnila za těsné triko černé barvy a teplý svetr od paní Weasleyové nebelvírské rudé. Pak jsem doklusala do předsíně, oblékla si černý kabát, kolem krku jsem si obmotala hnědou šálu, na hlavu narazila hnědou čepici a domácí pantofle jsem vyměnila za černé kozačky na menším podpatku.

Z věšáku u dveří jsem vzala klíče a otevřela.

Okamžitě se kolem mě prohnal studený vítr a trochu mi pocuchal rozčepýřené vlasy. Zatřásla jsem se, přesto jsem ale rozhodně vyšla ven. Zamknula jsem po sobě dům a klíče si hodila do kapsy, ze které jsem rychle vytáhla pletené rukavice a nandala jsem si je.

Pak jsem konečně vyrazila.

Sníh mi křupal pod nohama a teď už pomalu a mírně se mi snášel na ramena, žádná zuřivá vánice jako v noci. Bylo pořád dost časně ráno, navíc počasí nevypadalo zrovna nejlíp, proto jsem se ani nedivila, když jsem na ulici nepotkala ani živáčka, jen mě minulo několik aut.

Sklopila jsem hlavu a zamířila do blízkého parku.

Ani tam nikdo nebyl, stejně jako na ulicích. Ale to mi vyhovovalo. Vždycky jsem si sem chodila provětrat hlavu, když jsem potřebovala odreagovat, a vždycky jsem dávala přednost spíš samotě než davům lidí. To jsem měla ráda - procházky osamělým parkem a pozorování přírody kolem.

I dneska v té zimě se bylo na co dívat. Objevila jsem hned několik veverek, ve sněhu našla stopy několika zajíců, kteří se nebáli psů žijících ve městě a usídlili se tu.

Promnula jsem si ruce, abych si je trochu zahřála, a zamířila jsem do středu parku. Právě tam se totiž nacházelo skvostné krmítko, u kterého to vždycky, a v zimě především, žilo.