Creepy příběhy

Duchařina

Když se mi tato situace odehrála, bylo mi 12 let. Znáte to, jedete s někým na výlet stanovat, a co by to bylo za stanování bez strašidelných příběhu. To je normální, ale to kam jsme se rozhodli až zajít je šílené. 

Říkáš si jak může někdo ve 12 letech vědět, jak se vyvolávají duchové? 

Úplně normálně. Moje kamarádka Vanes měla starou knihu. Kniha byla už hodně stará. Našla jí kdysi na půdě. Škoda, že jí tam nenechala. Byla to kniha o duchách a satanismu. Jasně, byli jsme malý, neměli jsme z toho rozum, ale jedno vím jistě, nedělej to. Samozřejmě, že jsme věděli rizika, ale byli jsme zvědavý. Jo, ta zvědavost.

Měla jsem z toho špatný pocit. Ale znáte to, nechcete být srab a zničit tím svoje ego v partě.

Doma jsem sehnala pár svíček. O zapalovač se postaral náš kamarád Mikky. Potřebovali jsme, už jenom nějakou panenku a třeba vlas či nehet, prostě něco z těla toho člověka.

Už jste určitě poznali, že se jedná voodoo. Všichni tři jsme nenáviděli jednu osobu. Nevěděli jsme jistě jestli to funguje a tak jsme to nejprve zkusili na Vanes. Sedli jsme si do kruhu. Nakreslili kruh, co nás má chránit před zlem. Pak jsme vyskládali svíčky. Vzali knihu a začalo to.

Na panenku jsme připevnili pár vlasu. Řekli jsme zaklínadlo z knihy. Zkusila jsem jehlou píchnout do panenky, ale nic se nedělo. ,, Já to věděl. Nefunguje je to!" řekl rozčíleně Mikky. A prudce vystoupil z kruhu. A v tom to začalo. Zhasli všechny svíčky. Panenka se přesunula na jiné místo. Věděli jsme, že je něco špatně. Ale v tom šoku jsme odešli taky z kruhu.

Byla to velká chyba. AU! zakřičela Vanes. A znova. A zase. Takhle zaječela asi pětkrát. Něco jí bodalo do nohou a rukou. Rychle jsem jí chytla za ruku a vtáhla zpátky do kruhu. Mikky se taky vrátil. Přestalo to. Vlasy jsme rychle z té panenky sundali. Mysleli jsme, že je po všem, ale to byl omyl. Když jsme znova vystoupili z kruhu, něco Mikkyho popadlo. Byl divný. Nějakou dobu jenom mlčel a hleděl do blba. Chvíli jsme nechápali o co jde. Ale pak nám to s Vanes došlo.

Zapomněli jsme říct odvolávací zaříkávadlo. Rychle jsme se koukli do knihy, ale když v tom, kniha nešla otevřít. Neměli jsme tušení s čím jsme si zahrávali. ,, Vanes, zkus si vzpomenout." opakovala jsem stále dokola se slzami v očích. 

Nemohla si vzpomenout. Litovala jsem toho stanování. 

Mikky se konečně drobet probral a šel za námi. ,, Jsi v pohodě?" zeptala se Vanes vystrašeně. Nedal jí žádnou odpověď. Pak jsem si, ale uvědomila. Stačilo jenom, aby jsme šli zpátky do kruhu a rozloučili se s temným zlem. Jo, ale to by bylo až moc snadný. Mikky se rozeběhl pryč. Byl tak rychlý, že jsem ho během chvíle ztratila z dohledu. Teď teprve začala ta pravá panika. 

Obě jsme netušili, kam by mohl běžet. Sedli jsme si do kruhy a rozloučili jsme se. To proběhlo bez chyby. Mysleli jsme, že je po všem, a že jsme to zvládli. S klidnou hlavou jsme šli spát, ale Mikky se stále nevracel. ,, Co když se ztratil v lese?" ptala jsem se stále dokola Vanes. 

,, Ale neztratil. Pojď už spát." 

Po dlouhé době přemýšlení se mi podařilo usnout. 

Bylo ráno a Mikky pořád nikde. Měla jsem o něj hrozný strach. Rychle jsme si sbalili  věci a šli ho hledat. Je pravda, že se stanem na zádech se ho hledalo hodně špatně. Po dvou hodinách jsme ho našli. Ležel na zemi. Nejevil žádný známky života. Snažili jsme se zavolat pomoc. Záchranáři přijeli pozdě.

Mikky umřel na zástavu srdce. Celou dobu, celý život si to dáváme za vinnu. A proto píšu tento dopis, aby jste věděli, proč dělám tento čin. Pokud čteš tito řádky, je možné, že už nejsem mezi vámi. Možná se teď potkám s Mikkym a budu se mu moct omluvit.  

Možná, kdyby neodešel z kruhu byl by tu dodnes a já též. 

Sbohem.