"Ona ví že je úžasná, ona ví že je úžasná
Lady, lady a trochu bad girl
Ona ví že je úžasná, ona ví že je úžasná
Lady, lady a trochu bad girl"
Ano, jsem úžasná. :*
Zrovna jdu z práce. Vzpomenu si, že potřebuju koupit nějaké nové hadříky, protože už dva dny jsem si nic takového nedopřála. Vejdu do nákupáku a zahlédnu Starbucks. Dám si extra šlehačku. Mmm. Hledám, kam si sednout. Všude plno. A hele, tady je místo. Klesnu s povzdechem na sedačku. Teď bych si ráda dala nohy nahoru.
Tak si v klidu hraju na mobilu a popíjím cappuccino. Píšu své nej kámošce a posílám fotky kávy a toho, jak si to tu parádně užívám. Ha, závidí. Konečně! Pořád se chlubí tím, jak skvělého má kluka. On ji prý bere na Valentýna do pětihvězdičkové restaurace. No a? Koho to zajímá? Bože můj, já chci taky kluka! Už to nevydržím, místo litování se si začnu prohlížet růžovoučké boty na podpatku. Najednou...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Ehm... Líbí se mi podpatky..." přikrade se ke mně nějaký chlápek.
"No a proč mi to říkáš? Si je kup, ne?" odpovím nevrle. Chci, aby mě ten idiot přestal otravovat.
"Lady, lady, trochu bad girl..." ušklíbne se a sedne si naproti mně.
"No, to trochu jsem." hodím po něm očkem. " Ale nedovolila jsem ti, aby sis ke mně sednul." pokárám ho.
"Sexy, ale nemůžeš mě rozbít..."
"Mluvíš ty někdy i normálně? Jak se vlastně jmenuješ?"
"Ben. Ben Cristovao. Doufám, že si neplivneš? Na mý? Jméno?"
Ten chlap je vážně divnej. "To je divný jméno, to máš v rodném listě?"
"Cejtím závist..." Tak teď už si ten kretén dovolil příliš!
"Hele! Já nezávidím!" praštila jsem prázdným kelímkem od kafe do stolu a zvedla se a odcházela bez rozloučení k obchodu s oblečením.
Vejdu do H&Mka a vidím jeden úžasný svetřík. Letím k němu. Přičichnu si a zasním se. Jak by na mně asi vypadal? Vsadím se, že kouzelně. Otočím se směrem ke kabince. Do někoho vrazím. Automaticky bych řekla "pardon", ale přede mnou stál Ben, ten pitomec ze Starbucks. Vypadá, že se chce omluvit. "Hej ty úchyle, nepronásleduj mě!" vyjeknu. Jak mám ještě naznačit, že jeho přítomnost je mi nepříjemná?!
"Ásorry že jsem furt tady a že mám prachy a že sem fakt černej..."
"No to vidím. Ale nic to nemění na tom, že...říkals, že máš prachy?" zadívala jsem se na cenovku svetříku. Tolik peněz s sebou nemám. Teď toho stalkera můžu nenápadně využít. "No, já jsem Elisabeth, těší mě."
"Hmm... ty už nejseš anonym!"
Usmála jsem se na něj. "Co tady vlastně děláš?"
"Jedu každodenní dřinu, to nemůžeš ustát..." Tohle bylo trochu zvláštní, ale ty prachy teď fakt potřebuju. Takže opět nasadím svůj úsměv a pokračuju.
"Chápu. Já si jdu vyzkoušet tenhle svetr, povíš mi potom, jak v něm vypadám?" vykulila jsem oči, co nejvíc to jde, abych byla roztomilá. "Moc bych si toho vážila."
"Nikdo by neměl nikomu radit co se nosí! Ale, jak už jsem říkal, je to všechno naruby, takže... Asio, ty vole asi jo!"
Tak na tohle fakt nevím, co říct. Nazval mě volem! Ale souhlasil, takže se usměju a jdeme do kabinky.
