Ben Cristovao aneb Středobod mého vesmíru

Ben

Jsou dvě hodiny a dvacet tři minut, jako obvykle, když přicházím na schůzky, mám trochu zpoždění, ale Hoffnungová mě snad nezabije. A kvůli ní běžet do schodů fakt nehodlám.  Vcházím do ateliéru, stěny zde jsou světle hnědé a po bocích visí pár na můj vkus až bizarních obrazů. Na jednom je třeba čára... no a to je všechno. Zrovna tak hledím se zaujetím na onen obraz a říkám si, kolik za něj asi majitelé tohoto podniku dali, když si za mnou někdo hlasitě odkašle. Ani se nemusím otáčet, abych věděl, že je to ona, totiž Elizabeth. Chvíli stojím a čekám, že promluví, když se k tomu však nemá, otočím se, ruce v kapsách a pozvednu obočí. Mlčí.

"Nejlepší den mýho života. Like yeah yeah, u yeah yeah yeah !" prohlásím. Čekám, že se aspoň zasměje, jen na mě však vytřeštěně hledí. Ssss, to je trapný...

"Ehm, Bene. Budu dělat jakože nic. Přejděme rovnou k věci." Významně se na mě podívá a zamává jakousi složkou. 

"Jak jsem řek, tak tak to chci. Teď už víme co chcem a řvem jako lvi. Možná, že vím jak, ale nevím kdy. Úspěch není součást plánu, ale součást hry, stejně důležitý jako vědět čím chci bejt," tomuhle se jednoduše nedalo odolat. Její pohled je k nezaplacení, pravděpodobně ještě neprokoukla, že tohle jsou slova z Výhně (jednoho mýho  songu) a myslí si, že jsem blázen.

"Aha. Moc hezké," odmlčí se a našpulí rty. 

"Arogantní ladies mě SEROU!" opáčím.

"Takhle se se mnou bavit nebudeš! A už vůbec ne v práci!"

" Nebudu nikdy dělat, co nechci a žít podle návodu. NIKDY!" 

"Neříkám, co máš dělat, jen to, co dělat nemáš." Povzdychne si a zamíří kamsi, aniž by mě upozornila, že se chystá odejít. Stejně jdu za ní, i když mě k tomu nevyzvala.

"Postav se tamhle," mávne rukou směrem k nějaké bílé plachtě. Trucovitě si založím ruce na hrudníku.

"Nikdy nebudu váš, nebudu součást hry," prohlásím a mračím se na ni.

"Chováš se jak malé děcko, sakra. Už jsi součástí hry a není cesty zpět. Seber se, postav se před plátnu a zaujmi nějakou sexy pózu."

Hm. Sexy pózu. Doufám, že si ze mě jen dělá srandu. Váhavě přejdu do rohu místnosti, tam kde visí ta plachta, postavím se a snažím se jak ona říká "zaujmout sexy pózu". Bohužel se mi to moc nedaří, podjede mi noha, já se svalím na zem a dostanu neovladatelný záchvat smíchu.

"Asi si říkáš, co se děje, proč se ten blázen v rohu směje..." řehtám se, dokud mě neoslepí blesk. No skvělé, ona mě v mojí sexy póze vyfotila.

   "Já jsem OK, o mně se nestarej," prohodím ironicky. Spadnu a ona si mě ještě vyfotí, místo aby se zeptala, jestli jsem v pořádku! Podívám se na hodinky, abych zjistil, jak dlouho už tu trčím.

"Čtvrt hodiny a několik vteřin," zamumlám si jen tak pro sebe.

"No jo, mě to taky netěší. Ráda už bych to měla z krku, tak nedělej kraviny a nech se vyfotit!"

Jenže mě už to přestalo bavit. Navíc mě svým přístupem trochu naštvala. Zvednu se ze země. "Sorry nemám pro to omluvu, já takovej nebudu, balím bágly odcházím ani nevím kam půjdu, ale nebudu chodit do kruhu, to je jasná páka, dávám kimuru," prohlásím. Čekám, co na to řekne, jenže ona neříká nic.

"I největší hráč musí přestat hrát..." dávám jí ještě poslední šanci. Elizabeth však jen hledí na obrazovku fotoaparátu a mě si vůbec nevšímá. Jak chce. Otočím se tedy a skutečně odcházím. Musím však přiznat, že jsem trochu zklamaný. Nevím, jak bude naše spolupráce dál pokračovat. je docela možné, že už ani nijak pokračovat nebude. S úlevou se usměji, klidně oželím i ten balík peněz, který by mi za tu titulní stránku dali, jen abych nemusel pracovat s NÍ. Bohudíky, že to skončilo...