Bod zlomu

Kapitola třetí

Z výpovědi prozatimně nejmenovaného odpadu společnosti

Byli jste poučeni o nebezpečí kontatku s touto osobou.

          ••●••

Nějakej blázen mi včera podstrčil šlohlý jabko.

Pochopitelně mi ho hned zas vzali. A já se nebránil. Nepotřebuju jíst. Nezasloužím si jíst. A už vůbec nepotřebuju, aby mě krmil nějakej ušmudlanej cizák.

Když odběhl, významně jsem se podíval směrem, kde zmizel a natáhl ruku s jablkem do davu zuby brousících si lidí.

Doufám, že ho chytili. Moje nenávist k lidem a jejich chování nikdy nebyla větší.

Vytvoří drama i z kyselýho kusu ovoce.

Když se náměstíčko trochu vylidnilo, odplazil jsem se jako duch za polorozpadlou budovu úřadu práce a utrhl si stéblo trávy, které jsem pomalu žvýkal a snažil se z něj tak vylisovat co nejvíc vody.

A zas jsem vzpomínal na Narua. Jeho havraní vlasy mě šimraly na krku a konečky prstů opisovaly křivku mé páteře. Po celém trupu mi vyrašila husí kůže, jakmile mě políbil na místo, kde mi zběsile tlouklo srdce, když v tom se za okny ozvalo: "Naru, lemro líná, máš tu prácičku, kanče."

Tehdy ještě chlapec se oslnivé usmál a galantně se mi omluvil, že musí odejít. Mladík tehdá dělal za peníze společníka osamělým dívkám. Děvčata dokázala zaplatit celé své jmění za noc s přitažlivým tmavovlasým džigolem.

A já si nestěžoval, Naru si v noci užil a další den jsme se najedli jako králové. Takové hody jsme pak mívali i třikrát do týdne.

Naru taky hrával na violoncello. Bylo to to nejdražší, co měl. Pohrávání na ulicích moc nevynášelo, ale dostávalo se mu radosti při každém tahu smyčcem i při každém ladném tónu, který cello vyloudilo až z hloubi duše.

Bydleli jsme spolu pár týdnů v italské čtvrti, ve starém motelovém pokoji číslo 132. Měli jsme malou koupelnu s vanou a jeden pokoj bez postele, jediným nábytkem v místnosti byl drobný strouchnivělý stolek.

Když se mi donesla zpráva o jeho smrti, skončil jsem na ulici a chudý jako kostelní myš jsem se válel před dveřmi ubytovny.

Čas mi vzal úplně všechno.

          ••●••

Děkuji za přečtení a také chci tímto poděkovat čtyřem děvčatům, které jsem oslovila, aby každá vymyslela vlastní postavu do tohoto příběhu. :-)

Beru to jako výzvu a myslím, že to může být zábavé a povídka bude rozmanitější.

Hezký zbytek víkendu, knihomolové a knihomolky!;) L.W.

p.s.: Moc se omlouvám, ale na delší kapitolu jsem se bohužel kvůli té zatracené škole nezmohla.