Odlišné Světy I. Řada

Odlišné Světy 14. Díl

Než pojedeme, tak se trochu upravím, ať se mě nelekne, až se pro ni stavím. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Myslel jsem, že do konce vyučování umřu. Baví mě, když si hraje na nedostupnou. Teda, pokud si na ni hraje. Možná je opravdu tvrdohlavá a jen si se mnou zahrává.

"Kam jedeš?" přitakal Marcel s učebnicí chemie v ruce.

"Do zábavního parku. Bude tam pár kámošů." Vystříkal jsem na sebe snad celou lahvičku Axe.

"Tak si to tam užij a pozdravu Van," zašklebil se a netrpělivě čekal na mou reakci. Jak sakra ví, že jede Van? Vykecala mu to? Nebo spíš tuší, že po ní jedu. Bez odpovědi jsem vylítl z pokoje.

"Tak já jdu, mami. Přijdu až večer." Zabouchl jsem dveře a kráčel si to na silnici, kde už čekala plechovka, kterou jsme měli na mířeno do zábavního parku.

"Tak a jedeme!" radoval se s cigaretou v ruce Will, sedící za volantem.

"Počkat! Ještě pro Vanessu," přibrzdil jsem je. Jejich výrazy se rázem změnily.

"Vanessu? Ty s sebou bereš holku? Víš, jaký to přináší rizika?" vyprskl Marc sedící hned vedle mě.

"Ale no tak! Je skvělá! Bude zábava!" poplácal jsem Marca provokativně po tváři. Nebyli z toho kdoví jak nadšení, ale nemají na výběr. Zastavili jsme před jejím domem. Nervózně jsem vylezl z auta a zazvonil.

Vanessin pohled

"Vanesso, už je tady!" křičela máma ze zdola. Vyskočila jsem z křesla a letěla ze schodů jako splašená, jen abych ho už konečně viděla.

"Čau krásko, fáro je připravený, park čeká a já jsem celej nedočkavej, až tě budu mít celou pro sebe," vyhrkl na mě, jen co jsem otevřela.

"No, jak tak poslouchám, tak nevím, jestli ji mám vůbec někam pouštět," zavtipkovala máma a Harry se je omluvně usmál.

"Žádný strach. Budu střežit na každém kroku." Popadl mě za rameno a táhl mě k autu.

"Hlavě se nelekni. V autě sedí celá banda kluků ze třídy," upozornil mě. Trochu jsem se vyděsila a ještě naposledy zaváhala, jestli vůbec někam mám jet.

"Čau kočko, tak můžeme vyrazit?" zamrkal na mě Will, sedící za volantem. Vyděšeně jsem přikývla a nervózně se očima otočila k Harrymu. Mile se pousmál a do ucha mi pošeptal, že se nemám ničeho bát. Shodila jsem masku lvice a ukázala jsem se v jiném světle. Asi jsem neudělala dobře, že jsem Haroldovi ukázala, že i někdo, jako jsem já, má strach, ale jinak to vážně nešlo. Je vlastně jediný, koho tady trochu znám. Když jsem viděla cigarety na palubce a slyšela cinkající lahváče pod sedačkou spolujezdce, tak jsem viditelně znejistila. Jeden z těch pitomců zesílil rádio, v němž hrála nějaká rocková skupina. Netuším, co to bylo, ale docela jistě vím, že už to nechci nikdy v životě slyšet.

"Ede, dej mi taky jointa," natáhl ruku dozadu řídící Will. Vyděšeně jsem se obrátila k Harrymu. Nebudu sedět v autě se zhulencem.

"Chlapi, nechte toho! Wille, řídíš!" napomenul ho Harold. Bylo to k ničemu.

"Harry, co to sakra kecáš? Radši si dej taky," vysmíval se mu Will.

"Myslím to vážně! Je tu Vanessa!" pokračoval.

"Jo tak, ona chce taky. Na!" Natáhl ke mně ruku s ubalenou cigaretu konopí. Než jsem stihla cokoli říct, Harry mu vytrhl cigaretu z ruky a vyhodil ji z okýnka. Will odvrátil oči od silnice a zamířil se na Harryho.

"Co jsi to sakra udělal?" vykřikl.

"Nebudeš hulit trávu, když řídíš. Zvlášť, když je tady Van," rozčílil se Hazz.

"Tak sorry, no. Ale mohla být větší legrace," postěžoval si a zahnul k velkému parkovišti.

"A jsme tady, vážení!" zvolal Marc. Všichni jsme naráz vyskočili z auta.

"Van, omlouvám se za ně," omluvil se polohlasem, aby ho neslyšeli.

"To je v pohodě," ujistila jsem ho a pohladila ho po svalnatém rameni.

"Tak pojďte, vy holubi," křičel na nás Ed už od brány parku. Oba jsme se začali šíleně smát. Nemyslel náhodou hrdličky? Málem jsem se počůrala, když to vyslovil. Alespoň je vidět, jak moc jsou ti kluci retardovaní.

"Ede, nechtěl jsi říct hrdličky?" vypadlo ze mě v záchvatech smíchu. Všichni kluci se začali šíleně řehtat.

"To je jedno! Pták jako pták," vztekal se. Když jsme se konečně uklidnili, rozhlíželi jsme se, na co půjdeme jako první.

"Co horská dráha?" navrhl kluk v basebollové bundě, Marc.

"Jasňačka, dráhu nesmíme vynechat," přitakal známý klučina v šedé mikče a oranžové čapce, pod kterou schovával roztomilé kudrliny.

"Harry, asi se na vás budu jen dívat. Dráhu vážně nesnáším. Naposledy jsem na ní byla ve čtyřech a pořádně jsem zvracela. Od té doby jsem na ní nebyla," omlouvala jsem se. Harry se byl ale pevně přesvědčený, že to zvládnu.

"To dáš! Budu tě držet za ruku," roztomile se na mě usmál a já rázem povolila.

"Dobře, ale nesmíš mě pustit," upozornila jsem ho. Když jsem dosedla na sedačku na horské dráze, věděla jsem, že historie se bude opakovat. Snažila jsem se z toho ještě nějak vyvléct, ale Harry mě přemluvil. Nasadili nám bezpečnostní držáky, které nás držely v sedačce.

"Jsi v pohodě?" optal se ustaraně Harry. Oči mu zářily štěstím, narozdíl ode mě. Chytl mě za ruku a pevně ji stiskl. Cítila jsem se bezpečněji, ale ne tak bezpečně, jako kdybych cítila pevnou zem pod nohama.

"Doufám, že jsi spokojený, Stylesi," stihla jsem ho popíchnout ještě před tím, než jsme vyjeli.

"Nad míru," ušklíbl se a druhou rukou si poupravil čepku. Mírné chvění. Harry mi silněji stiskl ruku. Už vyjíždíme. Pokud to tady vyhodím, tak to bude jeho vina!
komentujte prosím, pořád to komentuje jen jedna holka a já sem fakt ráda že aspoň někdo ale prosím ještě někdo...