Patřím do rodiny Blacků I (Hp, ff) [Pozastaveno]

kapitola pátá - trest s Blackem

J E N N Y:

Z bezesného spánku, mě probralo třísknutí dveří.

„Co děláš?" vyjekla jsem a promnula si oči. Narcissa se jen nevinně usmála a přistoupila k mé posteli. „Nechci vám kazit průnik do říše snů, ó Vaše Výsosti, ale je šest hodin. A to znamená, že máte trest s panem Blackem." Ušklíbla se a založila si ruce na hrudi.

Rychlostí blesku jsem vstala, sebrala hůlku a vyběhla z pokoje.

Proběhla jsem společenskou místností. „Promiň!" zakřičela jsem na prváka, kterého jsem omylem srazila k zemi a pokračovala chodbou až ke kabinetu profesorky McGonagallové. Zaklepala jsem a vešla dovnitř.

„Jdete pozdě." pronesla chladným hlasem. „Já vím. Omlouvám se, ale omylem jsem usnula." vypravila jsem ze sebe udýchaně.

„Pozdě jako vždy." zasmál se Sirius, který seděl na židli před profesorčiným stolem. Probodla jsem ho pohledem a posadila se do křesla.

„Takže, domluvila jsem se s panem ředitelem na trestu. Půjdete do Zapovězeného lesa a odchytíte zvíře, které se tam pár dní potuluje. Břitvák, jak jsme tento neobvyklý druh pojmenovali, má ostny obsahující toxin, díky kterému upadnete do bezvědomí. Nějaké otázky?" Střelila po nás pohledem.

„Jak je to zvíře velké?" zeptala jsem se potichu. „Zhruba jako hipogryf." odvětila a já nepatrně kývla. „Pokud už nemáte žádné otázky, běžte před Hagridovu hájenku a tam počkejte na další instrukce. Přeji hodně štěstí." pousmála se a vyhnala nás z kabinetu.

„Nic lepšího fakt vymyslet nemohli." povzdechla jsem si. Společně se Siriusem jsme se vydali ven z hradu k Hagridově hájence.

S I R I U S:

„Co když nás to zabije?" podíval jsem se na Jenny, když jsme došli před hájenku. „Ale prosím tě." mávla rukou Jenny a nervózně přešlapovala po trávě. „Celá se klepeš." zasmál jsem se a ona jen zakroutila hlavou. „Pojď, musíme jít." povzdechla si a ukázala na oblohu, kde svítil velký červený křížek. Neochotně jsem vešel do Zapovězeného lesa s Jenny v závěsu.

Když jsme byli v prostředku lesa, vytáhl jsem hůlku, lehce s ní mávl a zamumlal „Lumos". Jenny šla po celou dobu vedle mě a ostražitě se rozhlížela. „Bojíš se?" promluvil jsem se do trapného ticha.

„Vlastně ani ne." Pokrčila rameny. „Jak se můžeš v tuhle chvíli nebát?"

„Prostě se nebojím Blacku, a teď už mi dej pokoj." odsekla naštvaně. Usmál jsem se a čekal na vhodnou chvíli, kdy jí můžu vystrašit.

Něco za námi zašustilo v keři. Jenny se rychle otočila. „ Baf!" vykřikl jsem poté, co zjistila, že to byl jen vítr a otočila se zpět. Jenny se lekla, zavrávorala a spadla na zem. Začal jsem se smát tak nahlas, že to museli slyšet až v naší společenské místnosti.

„Čemu se směješ?" zavrčela naštvaně a natáhla ruku, abych jí pomohl vstát. Chytil jsem jí, ale ona zatáhla k sobě a já spadl.

„Chtěla jsem, abys spadl... ale ne na mě!" vykřikla a já se samolibě usmál. „Vadí ti to, Parkerová?" zasmál jsem se a pohlédl jí do očí.

„Ano vadí, Blacku, takže ze mě okamžitě slez!" Rukou mě shodila a postavila se na nohy.

„A co já?" zakňoural jsem a podíval se na ní ublíženým pohledem. „Prostě vstaň." Pokrčila rameny a založila si ruce na hrudi. „Jsi zlá, víš to?" „Ano, vím. Nejsi jediný, kdo to říká." usmála se. Vstal jsem a pokračovali jsme dál v cestě za Bříťou.

                            ***

Už hodnou chvíli jsme bloudili lesem. Když v tom se kolem nás mihl stín něčeho, co silně připomínalo Břiťáka, či jak se to jmenuje. Jenny vytáhla hůlku a namířila ji na stín, který se ocitl přímo před námi.

„Utíkej." špitl jsem, ale nikdo z nás se ani nehnul. To stvoření před námi bylo velké asi jako menší hipogryf. Jeho žluté oči svítily do tmy jako dvě hvězdy. Hroty jedovatých ostnů odrážely světlo Měsíce. A kůži měl matně zelenou s černými fleky.

„Jenny... co budeme dělat?" zašeptal jsem a nespouštěl z něj oči. „Nemám tušení." Zvíře si nás zvědavě prohlíželo, když v tom za námi zapraskala větvička.

„Utíkej!" zaječela Jenny, čapla mě za ruku a táhla dál od Bříti. „Ty ses totálně zbláznila, Parkerová!" zapištěl jsem. Ani jsem se nemusel otáčet a věděl jsem, že to zvíře běží za námi.

J E N N Y:

Můj život skončil. Jeho život skončil. A to jsem toho nestihla ani moc udělat.

Snažila jsem se vyhýbat všemožným větvím a kopřivám. „Pozor!" zakřičel Sirius a přeskočil kmen, který ležel uprostřed cesty. Zatáhl mě za strom a chvíli jsme čekali. Zvíře proběhlo kolem nás a my jsme mohli konečně popadnout dech.

„Málem jsi nás zabila!" sykl Black a opřel se o kmen stromu. „Ale žiješ." nakrčila jsem nos a zhluboka se nadechla. „Jen tak tak." zamračil se a propaloval mě nenávistným pohledem.

„Stejně to zvíře musíme chytit, takže nemáme čas tady postávat. Vzchop se Blacku a... Siriusi?" Skácel se mi k nohám. „Siriusi?!" zalapala jsem po dechu, když měl záda postříkané nějakým hnusným, zeleným jedem. A co teď? Zhluboka jsem se nadechla, zaujala svůj "bojový" postoj a čekala, odkud se to zvíře vynoří.

„Pouta na tebe!" vykřikla jsem, když se zvíře objevilo přímo přede mnou. K mému štěstí kouzlo zabralo a Břitvák spadl na zem.

„Siriusi, žiješ?" Sklonila jsem se nad chlapcem, jehož obvykle uhlazené vlasy teď trčely do všech stran. Nedostalo se mi odpovědi a tak jsem si na krku ověřila jeho tep. Byl živý. Oddechla jsem si a hůlkou vystřelila nad Zapovězený les červenou světlici. Opřela jsem se o kmen stromu a čekala, až pro nás přijde Hagrid nebo profesorka McGonagallová.

Už se mi zavíraly oči, když v tom mi někdo poklepal na rameno. „Slečno Parkerová, jste v pořádku?" zeptala se starostlivě profesorka McGonagallová.

No jasně! Poslala jste nás do Zapovězeného lesa, kde žijí obří pavouci, kentauři a jiná havěť, která by nás mohla zabít! Měli jsme chytit nějakého nebezpečného Břitváka, který omráčil Blacka! Ale já jsem v naprostém pořádku!

„Ano." vyrobila jsem si na tváři až moc falešný a sladký úsměv. Pochybovačně zakroutila hlavou a podívala se na Blacka. Vykouzlila nosítka a položila na ně Siriuse.

„Zase půjde na ošetřovnu?" povzdechla jsem si a společně s profesorkou vyšla z lesa. „Ano." kývla a hůlkou přidržovala nosítka ve vzduchu. „A co bude s Břitvákem?" Otočila jsem se a podívala se na Zapovězený les, než jsme vešli do hradu.

„Hagrid se o něj postará." odpověděla profesorka. „A teď už běžte spát." pobídla mě a já neochotně běžela do věže.

                          ***

„Naše kouzelná hrdinka!" vykřikla Cissa, když jsem vešla do pokoje. „Mlč, prosím tě." Věnovala jsem jí varovný pohled a sedla si na postel. Bellatrix si pohrávala s hůlkou a s úsměvem mě pozorovala.

„Máte vy dvě nějaký problém?" zavrčela jsem. „Ne." odpověděly sborově. Následně pohled upřely na dívku s blond vlasy, která v tom momentu vyšla z koupelny.

„Ahoj, jsem Cheryl." přistoupilo to modrooké stvoření ke mně. Přijala jsem její napřaženou ruku a lehce s ní zatřásla. „Jsem Jenny." usmála jsem se.

„Jdu spát." oznámila nám Bella a zhasla lampičku na nočním stolku.

„Zítra nám musíš všechno říct." upozornila mě Narcissa a lehla si. Kývla jsem a odešla do koupelny převléct se a provést večerní hygienu.

Jakmile jsem zase vyšla, všechny holky už spaly a já rozhodně nechtěla být pozadu. Lehla jsem si, zavřela oči a ještě chvíli přemýšlela, než jsem se ponořila do říše snů.