Konečná

0

  Vezmu ten ostrý skleněný střep, zajedu si s ním hluboko do ruky. Cítím jak zrychluje se mi tep, jak má mé obratné tělo cuky. Po celém těle, teče mi krev, existuje snad lepší zjev? Řežu se, a to mi upouští páru, upustím ji ještě víc, upustím ji celou škálu! Cítím klid na duši, dokonce tu krev slyším téct...je to med pro uši. Seru na to, seru na všechny, říznu se ještě víc, říznu se hlouběji. Před smrtí, zlověstně se zasměji. Co to, zamlžuje se mi zrak, z mé duše vzešel temný mrak. Tohle je konec, já umírám, kousky své duše na zemi sesbírám. Ale počkat, já umřít nechci, ale nemůžu nic dělat, své tělo neovládám, jsem v křeči. Musím žít, vždyt...neexistuje zpáteční jízdenka, jenže...pořád zabíjí mě ta myšlenka. Pořád svírá mě ten hlas co říká , že umřít mám....to je ta jediná myšlenka co vlastně znám. Takže, sbohem krutý světe! Všichni si tu poklidně zněte.