Kamarádství, povídka

Povídka o zradě

Se svou nejlepší kamarádkou Lindou jsem se znala řekla bych, že celé věky  i když to bylo pouhých 10 let. Nikdy jsme se nehadaly a vždy si pomáhaly a se vším souhlasily. Nastoupily jsme spolu do prace a pracovaly kousek od sebe.  Po dvou letech me přítel opustil kvůli jiné. Linda me   jaký to byl stejně kreten co si mne ani ne zasloužil. Sama byla šťastně zadana.  Uplynul rok a ja byla porad sama. Do vztahu jsem nechvatala i když Linda mela snahu mi někoho shánět tak ja ji vždy odbyla s tim, ze az budu chtit tak se určitě nekdo objeví. A objevil.  Nastoupil k nám do prace. O rok starší a neskutečně milý kluk jménem Adam. O par centimetru vyssi nez ja, tmavovlasy nakrátko ostrihany s týdenním strnistem. Dali jsme se do řeči a i si párkrát vyrazili. Byl opravdu skvělý.  Jen jediná věc me na nem zarazelaa to, ze i presto ze Linda byla zadána neměla o nej zajem on po ni pokukoval. Nedávala jsem tomu žádnou váhu.  Byl nezvykle teplý leden a hlásili, ze i únor bude nadprůměrne teplý. Ja byla zamilovaná az po uši do Adama a vše bylo proste krásné. I když jsem porad žárlila na to, jak pokukuje po me nejlepší kamarádce, ale věděla jsem ze by nic takového ona neudelala.  Jen se mi zdali, ze ji těší jeho zajem. Adam mi nabídl abych bydlela s nim. Nadšeně jsem prikyvovala a už si v hlave začala plánovat naší společnou budoucnost.  Na začátku února jsem se tedy k nemu přestěhovala.  Bydlel v garsonce, ale pro nás dva to bylo ideální. Byla jsem šťastná.  Dvakrát týdne jsme s Lindou meli babinecky pokec to byla už naše tradice. Když mi napsala, ze nemůže starala jsem se, jestli s ni neco neni. Adam nebyl doma odjel k rodičům s tim, ze neco nalehaveho tam musí udělat. Chápala jsem ho.  Řekla jsem si ze si výrazim s holkama ze skoly. Zasly jsme na kaficko a prodrbaly cele odpoledne. Domu jsem se vracela procházkou pres park.  Padal sníh a ja si v duchu rikala jak jim to s tim počasím nevychází. Jak jsem tak sla všimla jsem si pohybu na dětským hřišti v chaloupce co tam stala. Neco me upoutalo tak jsem sla blíž.  Zaslechla jsem nějaké zvuky. Myslela jsem, ze tam je nějaké zvíře a vrátila dovnitř s tim, ze pomohu. Ovšem zvíře to nebylo. Obraz, který se mi naskytla mi vehnal do oči slzy. Na zemi na řece ležela ma nejlepší kamarádka s mym přítelem. Pristihla jsem je inflagranti v tom nejlepším. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na nic jsem nečekala a běžela domu. Začala jsem bálit si věci. Adam přiběhl a za oatami mel Lindu. Snažili se mi vysvětlit, ze je to k sobě proste táhlo. Ona se tomu zpočátku bránila, ale postupně když jsem se k nemu nastěhovala si uvědomila jak moc ho chce. Neposlouchali jsem je.  Nechtěla jsem věřit, ze mi to udělala. Zmohla jsem se jen na jediné a to zeptat se jak už dlouho. Par měsíců odpověděli oba naráz. Hystericky jsem se rozesmala. Sebrala tašku a utekla z bytu. Nevedela jsem kam pujdu jen jsem už nemohla vydržet v jejich přítomnosti. Tak jsem sla a sla. Došla jsem az k zamrzlé řece. Najednou jsem byla lehká jako Vaněk a vstoupila na led. Okolo šel nějaký muž a volal na me, abych se vrátila, ze led neni stabilní. Neposlouchali jsem ho a pomalu klouzala dal. Cítila jsem se bezstarostne jako dítě. Neslyšela jsem krupani ledu pode mnou. Led, který byl již tak tenký, to nevydrzel a ja se pod nim proborila. Ocitla jsem se v ledové vodě. Ten chlad byl tak ohromující, ze jsem se ani nebránila.  Lákala jsem po dechu a lokala vodu. Věděla jsem, ze umírám a chtěla plavat a výlet, ale neměla jsem k tomu sily. Pak jsem z nedostatku kyslíku prostě usnula.
Probudila jsem se az v nemocnici. Muž co na me volal me zachránil. Vylovil me z vody a zahrival do te doby nez přijela sanitka. Brali ti jako pokus o sebevraždu a ja tak skončila na šest týdnů na na psychiatrickém oddělení. Nevim jestli jsem se chtěla zabit.  Ani jsem v tu chvíli nepřemýšlela. Dnes již vim ze bych podobnou hloupost neudelala kvůli nikomu a ničemu. Problémy věřit lidem si asi ponesu do konce života. Ale snazim se.  Snazim se otevrit se blízkým lidem.