Jeden neškodný večírek

Prolog

„Ginny?" vzhlédl Harry od papírů, které ještě před chvílí pečlivě pročítal, na svou ženu. Když se k němu otočila, váhavě pokračoval: „Jsi se mnou šťastná?"

Obočí jí vylétlo vzhůru. „Co je to za otázku? Samozřejmě, že jsem," odpověděla překvapeně.

„A nelituješ někdy toho, že sis mě vzala?" zeptal se po chvíli ticha.

Tentokrát se Ginny zamračila. „Ty toho snad lituješ? Nebo proč se mě na takové věci ptáš?" Když nic neřekl a na ni dál vyčkávavě hleděl, povzdechla si. „Ne, Harry, nelituju toho. Bylo to narychlo, ale bylo to správné rozhodnutí. A teď mi řekni, nad čím tu uvažuješ, nebo toho za chvilku budeš litovat ty!" zvýšila lehce hlas, protože ji takovými otázkami opravdu rozčiloval.

„Já rozhodně taky ničeho nelituju! Když jsi mi tehdy řekla ano, udělala jsi mě tím nejšťastnějším člověkem na světě," bránil se rychle, když si uvědomil, do jakého rizika se svými otázkami dostal. Sám vlastně nevěděl, proč se jí na to ptá. Asi se jen potřeboval ujistit, že je mezi nimi všechno v pořádku.

Poslední dobou to tak totiž moc nevypadalo. Poté, co skončila bitva o Bradavice se v kouzelnickém světě rozlila vlna euforie nad tím, že zlo je konečně zažehnáno. Lidé se navzájem ujišťovali o svém přátelství a lásce, staří nepřátelé si padali do náručí a spousta zamilovaných dvojic se rozhodla dokázat si svou lásku tím, že se vezmou. Za to svatbové šílenství vlastně tak trochu mohli Harry s Ginny, kteří se rozhodli, že už na sebe čekali hodně dlouho, a necelý měsíc po porážce Voldemorta se před zraky svých přátel a rodiny stali panem a paní Potterovými.

Jenže pak šla zamilovaná idylka stranou. Harry zůstával stále delší dobu v práci, kdy ze své nové pozice bystrozora pátral po uprchlých smrtijedech a snažil se je postavit před spravedlnost. Ginny se pustila do zvelebování domu, který po pečlivé úvaze postavili z trosek domu Harryho rodičů v Godrikově dole. Když se pak ještě úspěšně ucházela o místo u Hollyheadských harpyjí, měli na sebe s Harrym opravdu málo času. Harry se vracel pozdě v noci, Ginny měla tréninky a zápasy a vídali se až zoufale málo. Vlastně jen někdy večer a o víkendech, které ale využívali spíše k návštěvám kamarádů nebo Weasleyových.

Teď, o dva roky později, se s tím Harry konečně rozhodl něco dělat. S Ginny si na sebe udělali čas a rozhodli se spolu strávit nerušeně celý víkend. Jenže to neprobíhalo zrovna tak, jak si představovali. Za ty dva roky si zvykli komunikovat čistě prakticky a teď zjišťovali, že si sice mají toho spoustu co říct, ale vlastně ani neví jak. Proto si teď Harry trochu rozpačitě ověřoval, jestli se na jejich vzájemné lásce nic nezměnilo.

„Víš, přemýšlel jsem..." navázal na předchozí rozhovor, „moc jsem se ti v poslední době nevěnoval, ale chci to napravit. Byl bych rád, kdyby zase mezi námi bylo všechno jako dřív. Měl bych teď mít v práci víc volna, takže bychom spolu mohli třeba někam vyrazit, co ty na to?"

„To je skvělý nápad! Zrovna nám skončily turnaje, takže bychom mohli i někam na delší dobu." Ginny se nadšeně vrhla k Harrymu a sedla si mu na klín. „Mohli bychom do Itálie, Hermiona mi vyprávěla, že je tam krásně. Moře, písčité pláže, mohli bychom se mrknout i na italský národní famfrpálový stadion. Teda asi se tam nedostaneme, ale třeba bych to nějak zařídila. Taky bychom mohli..." Harry se potěšeně usmíval nad Ginnyiným nadšením a znovu si uvědomil, jak moc tuto rudovlasou osůbku miluje. Přestal poslouchat její zbrklé plánování a zamilovaně si ji prohlížel. Tohle byla Ginny, kterou znal – nadšená, energická, usměvavá a trochu ztřeštěná.

„...co si o tom myslíš?" vytrhl ho z úvah zpět do reality její hlas.

„Je to skvělý nápad, miláčku," odvětil.

„Že ano! Tak já jim hned všem napíšu," zavýskla jeho vyvolená a zvedla se.

„Počkej, komu budeš psát?" zeptal se zaraženě. Co to u Merlina vymyslela? Myslel, že pojedou sami dva a zřejmě teď neprozřetelně souhlasil s něčím, co ani nechtěl.

Ginny se zasmála jeho zmatenému výrazu a naoko nazlobeně mu pohrozila prstem. „Že tys mě neposlouchal?"

„Ale poslouchal, poslouchal... tak trochu teda. Co mi uniklo?" nešťastně odporoval.

Stále ještě vysmátá Ginny se rozhodla, že ho trochu potrápí. „No, když jsi mě teda neposlouchal, tak to nevím, jestli budeš pozvaný."

„Pozvaný kam?" vyjekl teď již nadobro zmatený Harry.

„Tak pro ty, kteří se mě rozhodli teprve teď poslouchat," rýpla si do něj vesele Ginny, „příští týden pořádáme rozlučkový večírek před naší cestou do Itálie. A pozveme všechny naše kamarády i známé. Já to celé zorganizuju a ty budeš tak hodný a nebudeš mi do toho kafrat. A vzhledem k tomu, že jsi mi to už i odsouhlasil, k tomu nemůžeš nic namítat," dodala vítězoslavně.

Její muž vyjeveně vytřeštil oči. To opravdu udělal tu chybu a odsouhlasil večírek pod taktovkou své lehce střelené manželky? To má snad nějaké sadistické sklony, že ten týden příprav s ní chce vydržet? Když však spatřil nadšené jiskřičky v jejích očích, rozhodl se ustoupit.

„No, když jsem s tím souhlasil, tak to už nemůžu zrušit, to je jasné," odpověděl nakonec ne moc ochotně.

„No tak, Harry, neboj se," pousmála se Ginny, když viděla jeho nenadšený výraz. „Konec konců," dodala, „bude to jen jeden malý neškodný večírek. Užijeme si to oba, uvidíš."

„Vypadá to, že tě nepřemluvím, co?" rezignoval Harry. Když vítězně zavrtěla hlavou, povzdechl si. Zřejmě se má na co těšit. Rozhodl se teď ale nic neřešit a zahleděl se na svou rudovlásku. „Ale abyste věděla, paní Potterová, tak organizovat začnete až zítra." S těmito slovy si ji rozverně vyhoupl do náruče, až překvapeně vypískla. „Teď," zašeptal jí do ucha, „se budete muset věnovat svému manželovi." Když mu Ginny pevně omotala ruce za krkem a políbila ho, vydal se s ní do patra k ložnici.

Kdyby věděl, co právě tak lehkovážně odsouhlasil, možná by si ji tak nadšeně neodnášel.