Jednou to skončit muselo.

Každou noc ležím v posteli, upřeně sleduji strop a přemýšlím. 

Přemýšlím nad svým zbytečným životem, ve kterém pro mě nikdy nebylo místo. 

Pokládám si stále dokola ty samé otázky.

Proč stále žiji?

Má cenu se tu nadále zdržovat?

Proč prostě už neumřu? 

Jsem pouze pouhá hromádka neštěstí, špína, zbytečné stvoření..

Kdybych umřel, nikoho by to nezajímalo. Ani by po mě nevzdechli. 

Heh... Stejně už teď mě považují za mrtvého tvora.

Jejich ignorace mluví sama o sobě.

Nejen spolužáci, ale i učitelé. Kdo by to kdy čekal. Nemají se učitelé snažit pomoct svým studentům, když na tom ve škole nejsou moc dobře?

Ha! Ne. Rozhodně ne tady. Nehnou ani malíčkem. Je jím to úplně u prdele. 

Rodiče sice mou existenci vnímají, ale úplně jiným způsobem, než by kterékoli dítě od rodičů kdy chtělo.

To, že mě bijí, mě stále usvědčuje o tom, že ještě stále žiji.

Tělo pokryté jizvami, modřinami a jinými šrámy.

Většina z nich jsou práce mých rodičů, ale jsou tu i ty, které jsou vytvořeny mou vlastní touhou.

Správně. Touhou.

Touhou cítit bolest, abych se přesvědčil, jestli žiji.

A nežiji v nějaké své vymyšlené iluzi.

Jednou jako každý den, jsem sáhl do šuplíku pro tu typickou věc, která dokazovala mou existenci.

Vzal jsem si žiletku do ruky a zamířil s ní na malé volné místečko na mé ruce, které ještě nemělo tu čest, se potkat s mým malým pomocníčkem.

Jedním rychlím tahem jsem žiletkou sklouzl po ruce.

Jako vždycky jsem čekal na štiplavou bolest, která mě tak uklidňovala.

Ale, nic se nedělo..

 Nic jsem necítil.

Zkusil jsem to tedy znova, ale bolest stále nepřicházela. 

Zkoušel jsem to stále dokola a dokola..

Žiletka klouzala po mé ruce stále rychleji a ponořovala se do mé kůže každým řezem hlouběji. 

Opakovatelně jsem zarýval ostrý předmět do ruky a čekal na tu obvyklou bolest. 

Ale ona stále nepřicházela.

Vzdal jsem to.

Upustil jsem předmět, u kterého jsem očekával svou každodenní uklidňující dávku bolesti.

Žiletka s lehkým žblunknutím dopadla do kaluže pode mnou.

Podíval jsem se na místo, kam žiletka dopadla.

Ale nikde jsem ji neviděl.

Pravděpodobně se celá zahalila červenou tekutinou, která mne pode mnou obklopovala.

Pohlédl jsem na svou těžce krvácející ruku.

Krev z mé ruky odkapávala, jako když zapomenete pořádně dotáhnout kohoutek u umyvadla.

Jen jsem se na svou ruku se zájmem zahleděl. 

Upřímně, mě to fascinovalo.

Nic jsem necítil.

Žádnou nesnesitelnou bolest, žádné štípání ani pálení.

Pouze lechtání pomalu proudících kapek, které mi pomalu klouzali po ruce. 

Najednou mi začalo být mdlo.

Popravdě jsem se tomuhle aktuálnímu stahu nedivil. 

Musel jsem ztratit spousty krve, protože kaluž pode mnou byla každou minutou větší a větší.

Kolem mě se všechno začalo pomalu utápět v temnotě.

Ještě zbývá malý kousek.

Ještě malinký kousek a vše konečně zmizí.

Zmizí pokoj, zmizí starosti, utrpení, bolest. 

Ne fyzická.

Ta zmizela už dříve, ale psychická.

Všemu bude konečně konec.

Dnes.

Ta náhlá ztráta bolesti.

Byli odpovědi na všechny mé stále se opakující otázky.

Dneska je ten den, kdy se to mělo stát.

Dnes je ten den, kdy to všechno konečně jednou provždy skončí.

Náhle mě obklopila tma.

Následné na to přišla tupá bolest, která vymazala všechny myšlenky z mé hlavy.

Naposledy mou hlavou proletěli útržky všech těch nočních můr, které jsem doposud zažíval.

Upadl jsem do té nejčernější tmy, kam se nic ani myšlenka už nikdy nedostane.

----------------------

Takový kratičký příběh, který mě napadl ve škole. 

Předem se omlouvám za pravopisné chyby. 

Uvidíme se zase, až mou hlavu něco napadne.

Takže See ya.

Vaše Misaki.