Poslední duše {HP FF}

Růžovka

Nakonec Callisto nebyla tak špatnou spolubydlící. Chvílemi byla jako osina v zadku. Ale nakonec jsme se nezabily, i když si myslím, že mě první noc chtěla proklít. Nebo já jí? Kdo ví. Dalo by se říct, že jsme se docela zblížily, (ale pořád je to zmije)

Následující den proběhla návštěva Příčné ulice. Obešlo se to bez námi způsobených přírodních katastrof - což se dá považovat za úspěch. To, že jsem podlehla své skrývané dětinskosti se za potíž považovat nedá. Rozhodně jsem netahala Freda s Georgem po všech obchodech a neutratila skoro všechny své peníze za sladkosti. Lízátka, čokoláda, gumoví medvídci! Mňam! Málem mi nezbylo na nový hábit, jež jsem nutně potřebovala. Ten starý jsem si propálila. Neptejte se mě jak, neboť to sama netuším.

"Už jsme skoro tam, že?" zeptá se mě mladá dívka s copy. Ona a její kamarádka oxidují celou jízdu v našem kupé. Oboum připadá neskutečně zábavné poslouchat příběhy Freda a George. Těm dvoum vejtahům to ani nepřijde blbý - Neskutečně zveličují to, co napáchali, aby tím ještě více pobavili.

"Ano, za chvilku jsme tam," přitakám. Děvčata - Nell a Bianca, dost zvláštní jména - se namáčkla na sklo. Zadívám se na ně a přesně poznám, kdy se Bradavice objeví v našem zorném poli. Jejich oči se rozzáří a celý obličej jim zkreslí grimasa úžasu. Musím se usmát. Tyhle šťastné výrazy vždy stojí za to. Sama se neubráním nutkání pohlédnout na hrad. V šeru, jež nastalo je však vidět pouze matný obrys v dáli. Jen pár žlutých teček - oken - prozrazují, že se zde žije. I tak je to dost úchvatný pohled. Bodne mě u srdce, když mi dojde, že to takhle vidím naposled.

"Nádhera, co?" Protne ticho Lee. Chlapec tmavé pleti je dalším z mých mála přátel. Většina žáků ho zná jako komentátora famfrpálových zápasů. Je pro každou blbost a stejně jako dvojčata má talent na spadnutí do pořádného průšvihu. Nikdo z nás však nemá na ty experty Harryho, Rona a Hermionu.

Vlak sebou párkrát škubne a hlasitě zaskučí. Výhled se schová do páry, jež vyfukuje komín brzdící lokomotivy. Srdce se mi roztluče nadšením. Snad jako bych se rozhodla nervozitu dívek sdílet. Vždyť se vracím "domů". Bianca a Nell vyběhnou ven rychleji, než by řekl Reparo. Jejich smích byl však slyšet po celém vlaku. Jako každí prváci jsou natěšené na nové zkušenosti ze školy čar a kouzel. My narozdíl od nich nikam nepospícháme. Couráme se. Jako by nikdo z nás nechtěl udělat ten první krok do posledního školního roku.

Cesta kočáry je naprosto nekonečná. Jednotvárná krajina působí v přítmí dosti zasmušile. Mlha, jež se drží při zemi atmosféru rozhodně neodlehčí. A navíc se udělalo nepříjemně lezavo. Zůstali jsme mlčky sedět. Každý z nás zabraný nad svými myšlenkami.

"Nikdy jsem nepřišel na to, jak ty kočáry jedou." Prolomí ticho Lee.

"Táhnou je testrálové, nevidíš je protože..."

"Víme co je testrál, Mandy." Zarazí mě Fred, než spustím svůj výklad. Jen protočím očima a pohlédnu směrem ke dvoum vyhublým zvířatům, jež tahnou kočár. Koně se zobáky a blanitými křídly poklidně klušou cestou k hradu. Kopyta neslyšně dopadají do vlhké hlíny a zanechávají nepatrné stopy. Mnohým z vás by asi připadali odporní - jako kostry potažené černou kůží a vypouklýma očima - mně však připadají nádherní.

"Ty je vidíš?" Položí odvážnou otázku Lee. Neohlédnu se na něj, neboť mi před očima vyvstanou vzpomínky na onu noc. Jak čarodějové vtrhli do našich domů - všude umírali lidé. Nevinní lidé. Taky si vybavuji oheň. Na oranžové tančící plameny, jež sahali vysoko do oblak. Černý dým se valil chodbami a dusil všechno živé. Nezbylo nic než smrt a chaos. Na odpověď pouze přikývnu.