Poslední duše {HP FF}

Knihovna

“Víte o tom, že jste dementi na entou?” Zeptala jsem se těch dvou zrzků, kteří se mnou mířili do knihovny. Řekněme, že dnešek se nám lehce zvrtl - každopádně nejde ani o jejich rekord. Předminulý rok dostali školní trest už na první hodině přeměňování. Po deseti minutách hodiny proměnili pohárek na žábu, kterou nějaké Mrzimorské studentce hodili do kapuci. Ječela jak malé děcko. Vše korunovali tím, že tu žábu proměnili na pavouka, protože hlasitě kvákala.

“Neříkej, že to nebylo vtipný.” ohradil se George.
“Nojo, pořád. Jen nebude vtipná ta esej, kterou musíme kvůli vám psát.” Oznámila jsem naštvaně, uvnitř jsem se ale smála. Ať Zmijozel ví, že si s námi nemá zahrávat. Jinak jim bouchne i něco jiného kromě blbého kotlíku.

Jak jsme šli dlouhými chodbami, začali jsme se všemožně popichovat a urážet jak sebe, tak všechny okolo. Nic lepšího nás totiž nenapadlo. Já vím, trochu dětinské. Ovšem zastávám názor, že bychom si měli užívat svobodu, dokud to ještě jde.

Nakonec jsme se dostali do cíle naší cesty. Do slavné a dosti zaprášené knihovny. Je mi líto alergiků, jež sem musí chodit. To šedé svinstvo je usazené snad všude. Smítka nekonečně tančí ve vzduchu a poté odpočívají na knihách, poličkách a podlaze. Vzduch je přímo nasáklý vědomostmi a starobylostí. Jako by k nám mluvili odrazy dávných dob.

Z Nebelvírské věže je to docela štreka - takže díky zakladatelům za pohybující se schody. George okamžitě našel stůl a kecnul si k němu. Kromě nás tu je jen pár Havraspárských studentů a vzadu v rohu křepčí chlapec z Mrzimoru. Netvářil se zrovna nadšeně a něco zkoumal ve velmi staré knize o kouzelných tvorech. Přes obří okna prochází oranžové světlo. Není pochyb o tom, že se pomalu blíží večer.

George z batohu vytáhne zmuchlaný sešit. Tomu se ani nedá už říkat zmuchlaný - vypadá jako by ho naservíroval krávě, ta ho dvakrát přežvýkala a vrátila mu s nadepsaným jménem. “Mandy, Fredie...Co tu stojíte? Jděte pro materiály,” rozkaz zněl jasně. Nejdříve se nadechnu, abych ho upozornila na to, že mi špína z bot rozkazovat nabude, ale nakonec se na to vykašlu. Jednou to mohu být já, kdo bude potřebovat jeho pomoc.

Vydala jsem se hledat do jedné z mnoha uliček s knihami o lektvarech. Je to tu dost nepřehledné, všichni si dávají knihy kam chtějí. Velmi by pomohlo, když by byly seřazeny abecedně.

Ha, tamhle je to, co hledám. Začala jsem se natahovat po 'Vše, co potřebujete vědět o přeměnných lektvarech,' ale než jsem je stihla vzít, už je držela jiná ruka. “Hej, to chci já” okamžitě jsem se začala vztekat, stále zády k tomu zloději knih. Rukou jsem máchala ve vzduchu, stále se snažíc lapit onu učebnici “Co za to Amy?” ozval se mně až moc známý hlas.

“Fredie, noták, nebudu ti dělat úkoly a ani nic jiného!” hrála jsem neoblomnou, i když pro něj bych ty úkoly klidně dělala. Tedy, záleželo by na tom, z čeho. Přeměňování nebo formule nejsou problém, ale na lektvary a obranu proti černé magii mu kašlu.

“Tak to tu knížku asi nedostaneš,” zašklebil se a schoval knihu za záda.

“Nech toho!” natáhla jsem po ní ruku, ale on ji naopak zvedl do vzduchu.

“Natáhni se!” začal se smát, oba jsme moc dobře věděli, že díky tomu - sice ne moc velkému - výškovému rozdílu, na ni nedosáhnu. I přes to jsem to zkusila. Byli jsme si najednou tak blízko, naše nosy se skoro dotýkaly. Pomalu jsme se k sobě přibližovali, jeho dech mě šimral na tváři a moje srdce dělalo kotrmelce.

“Harry...” Vynořila se zpoza rohu naše slavná trojice.

“Uh, co tu děláte?” Vyhuhlal ze sebe jako první Ron. Všichni tři se tváří dost zaskočeně - já to chápu. Kdy potkáte Freda a George v knihovně?