Poslední duše {HP FF}

Otázka loajality

"Zná sice kodex, ale to neznamená, že jí můžeme věřit. Oni se jím taky nakonec neřídili!"

"Je to jen Brumbálova loutka, nic víc. Nemůže za to. Jde cestou, jakou ji on připravil."

"Brumbálova loutka, co tím myslíš?"

"Brumbál si s ní hraje tak jak potřebuje. Nechal ji uvěřit, že je Strážce. Je to vlastně docela smutné, neboť jí přímo navedl na cestu válečníka. Ví, že on tam venku je a vrátí se s mnohem větší armádou. Pošle ji rovnou na smrt."

"Když by ho poslechla, byla by hloupá."

"A co jí zbývá? Je vázaná všemi těmi přísahami a touhle šarádou! Nepopřetelně má jejich krev a ty sám dobře víš, co to znamená..."

Vlastně jsem to nevydržela poslouchat. Nejsem jen jeho loutka, mám svojí hlavu. K čemu by mocný čaroděj jako on, potřeboval manipulovat s někým, jako jsem já? Žádné sliby a přísahy jsem také zatím nesložila -  ani to nemám v plánu. Váže mě jen vděk a moje důvěra v kouzelníka, jež mi poskytl ochranu. Pravda, že Brumbál mi do podrobna vysvětlil, co to Strážci jsou. Znal mnoho válečníků a vždy o nich kladně vyprávěl. Vzpomínky, novinové články a učebnice. Všechno mi přišlo zajímavé a nemožné. Chtěla jsem se stát jedním z těch uznávaných bojovníků, aby se o mě psalo, vědělo. Bojovat za to, co je správné a odvděčit se mu. Snila jsem o tom, jak mě jednou uvítají. Místo toho dostanu pohledy plné nevděku, pohrdání a nedůvěry.

Vystoupám do prvního patra, doprovázena pocitem, že se mi schody rozpadnou pod nohama. Staré dřevo vrže tak hlasitě, že už o mně musí všichni vědět. Navíc je to tu tak rozlehlé, že netuším, kam se hodit. Založím si ruce do boku a rozhlédnu se. V pruhu světla se pohybují smítka prachu, která se pomalu snášejí na podlahu. Musí být radost to tu udržovat.

"Nazdar!" zařve mi někdo do uší. Nadskočím a uteču o dva kroky dál. Moje srdce asi vynechalo úder. Mám pocit, že se přeměním a udělám z nich žrádlo pro Křivonožku. Bohužel bych se sem nevešla a způsobila více škody, než užitku. Zdá se, že se tento rok nebudu muset potýkat jen s jejich hloupými vtipy, ale také s přemisťováním. Ohlédnu se, abych pohledem zavraždila dvojčata. Kdyby moje oči uměli metat kletby, už jsou několikrát mrtví. Navíc také spolknu několik nadávek.

"Tak ráda vás oba zase vidím," řeknu možná až ironicky a nuceně se usměji - je to takový ten úsměv seriového vraha. Na druhou stranu je to pravda, neboť moc jiných přátel nemám. Nechtěla jsem se vázat na ostatní - brala jsem kodex moc doslova, nechápala jej. Myslela jsem, je příkazem: "Lidské city a tužby mi nebrání ve službě" se myslí distancovat se od nich.  Ale kdo dokáže žít bez lásky a přátelství, či nenávisti? O tom rozhoduje srdce, ne mozek.

"Slyšeli jsme něco zajímavého, že Freddie?" začne George a podívá se na své dvojče. Věnuji jim podezíravý pohled. Nelíbí se mi, kam tohle směřuje.

"Velmi zajímavého," podotkne Fred a oba přistoupí o kus blíže. Nitro se mi sevře a mám chuť udělat krok od nich. Co když slyšeli, co si dole povídáme? Znervózním a zblednu jako stěna. Nepřekvapilo by mě, kdyby vymysleli nějaké odposlouchávací zařízení. Polknu. Nikdy jsem jim o sobě neřekla pravdu, ani slovo o tom, kým jsem ve skutečnosti byla. A kým jsem chtěla být. Nadechnu se, abych spustila svou řeč, ale jsem přerušena.

"Proč jsi nám to neřekla?" Začne Fred. "Bavilo tě nás tahat za nos?" pokračoval George. Takže to ví! Trhnu sebou ale rozhodnu se dělat, že nic. Možná, když to zkusím zatlouct, nechají mě. Utéct od tématu je snad ta nejlepší možnost. Krom náhlé smrti. Víte stále je tu 0,01% šance, že mě smete třeba meteorit.