Posmrtný Život Dvojčat Donovanových

~ Prolog ~

Galway, 1924

,,Již dnes, bratře," upravila jsem mu mašličku. ,,Již dnes."

,,Já vím." Díval se do zrcadla jakoby tam viděl ducha. Byl celý bledý, hubený a jeho vlasy snad ještě víc zčernaly. Stoupla jsem si vedle něj a objala ho jednou rukou. Nejsme si vůbec podobní. Mé světlé kadeře mi volně splývaly po ramenech, když to jeho onyxové oči byly tmavší než noc sama. ,,Mám tě rád, Jessy." Jako odpověd jen nepřítomně přikývnu.

Opráším si už tak čisté volánkové bílé šaty a pokynu k němu hlavou. ,,Už na nás čekají, pojď." Bratr mě poslechne.

Vyjdeme na chodbu, jen abychom se setkali s až nepříčetným množstvím služebnictva. Každý nás vzorně pozdravil nebo nabídl ochutnávku, kterou jsme zdvořile odmítli. U dveři do jídelního sálu na nás mrkli dva strážci a otevřeli je.

,,Ach, tady jsou!" zvolala naše matka.

Z mahagonové židle se zvedla maličká holčička a s úsměvem přicupitala až nám a objala me kolem pasu. ,,Minnie!"

Strohá žena se zeleným kloboučkem po ní hodila výhrůžný pohled. ,,Charlotte, kde jsou tvá manéry."

Dívenka se ode mě smutně odtrhla. ,,Promiň."

,,To nic," oddělám ji rukou. ,,Koukej, co pro tebe mám." Kolem krku ji dám řetízek s miniaturním zlatým přívěškem. ,,Otevři ho."

Holčička se na mě nejistě podívala, na což jsem ji odpověděla povzbuzujícím úsměvem. Když zmáčkla tlačítko, malá kulička odklopila vrchní část, tím ukázajíc antikvární hodinky. Charlotte se rozzářily oči štěstím. ,,Děkuji moc."

,,Nemáš zač," pohladím ji po hlavě.

Jakoby nic se postavím a políbím matčinu přítelkyni na tvář. ,,Dlouho jsme vás očekávali, Marino. Co kdybyste nám trochu povyprávěla o životě v Anglii? Slyšela jsem, že po válce ještě stále vzpamatovává," nasadím ustaraný výraz.

,,Ach, ano," podívala se na mou matku. ,,Manchester je naprosto zbořený! Ani nebudu říkat, co mi pověděla sestra z Londýna."

Hraně vykoulím oči. ,,Tak to je přišerné."

Válka mě popravdě moc nezajímala. Na to byl můj bratr. Je to sobecké, ano, ale Galway a Irsko samotné nikdy moc nepostihla, a tak jsem se nebála, že se naším druhým domovem stanou skrýše.

Žena s přehnaně vyšperkovým kloboučkem promluví na moji matku. ,,A co, tvá děti, Janet? Koukám, že oba rostou jen do krásy," mrkla na nás.

Matka jako by si uvědomila, že tu jsme taky. ,,Philipe, bral jsi dnešní pilulky, co ti doporučil pan doktor Huntley?" sladce se usmála. Oba jsme věděli, že ten sladký úsměv znamená nic, oproti tomu, co se skrývá pod ním.

,,Jistě, matko," odpověděl s pohledem upřeným před sebe. Pod stolem mu zmáčknu ruku v přátelském gestu. Poté se v jídelním sále rozhostí ticho.

Aby zanikla tato situace se matka zhluboka nadechla. ,,Abych ti odpověděla na otázku. Jessamine přijali na lékařskou fakultu v Galwayi. No věřila bys! Dokonce o rok dříve. August by byl velmi pyšný," falešně se rozplývala. ,,A Philipe... stále dělá kartografii. Kluk neposlušný!" obrátí se na něj. ,,Vždyť jsem ti říkala ať jdeš se sestrou na univerzitu!" nespokojeně mlaskla. ,,Vždycky jsem v něm viděla advokáta. Nebo nějakého politika. Ale on ne!"