Posmrtný Život Dvojčat Donovanových

I. Niemand ist ohne Fehl

,,Lisbeth Allinger."

Paní za sklem si mě křivě prohlédne. ,,Dívky ve válce? Nepřípustné." Hodí mým pasem ob přepážku.

,,Můj bratr je již zapsaný jako dobrovolník, chci taky," pyšně pozvednu bradu.

Paní si otráveně povzdechne. ,,Copak vás tam děti táhne? Řekla jsem ne. Dívkám není místo ve válce."

,,Mohu třídit papíry, cokoliv, jen potřebuji být poblíž něj. Je nemocný, prosím," škerám.

Protočí oči. ,,Jak se ten tvůj bratříček jmenuje?"

,,Phi- Klaus. Klaus Allinger," málem prozradím jeho pravé jméno. Sakra.

Vytáhne stoh papírů a rychle v nich najde mého sourozence. ,,No, vidím to tady. Od doktorů má napsaný nějaký posttraumatický šok. To nic není, poradí si. A teď šup šup, ať tě už nevidím."

Zamračím se. ,,Pokud mě ihned nezapíšete, půjdu si stěžovat k Führerovi."

Žena se začne smát na celé kolo. ,,K Führerovi? No slyšeli jste to?" popadá se za břicho. Po chvilce si utře slzu. ,,Hele, koukej, nevím kdo jsi ty, Lisbeth, ale být tebou jsem dávno daleko. Zdržuješ řadu."

Naštvaně seberu svoje doklady a rozhněvaným dupáním se vydám ke dveřím, kde mě čeká můj bratr.

,,Nech mě hádát, nevzali tě," uchechtne se.

Hodím po něm papíry. ,,Zatracení Němci." Najednou si ale všimnu procházejicího vojáka a falešně se na něj usměju.

,,Dávej pozor na slova, Jess."

Odkašlu si. ,,Jaký jsi měl týden, Klausi?" zvýrazním jeho nové alter ego.

,,Nic moc, Lisbeth. Jen jsem si udělal padělané dokumenty s příšerným jménem a teď musím sloužit lidem, co zabili mého otce. To dělám každý den, žádná novinka."

Nad jeho odpovědí protočím oči. ,,Nejspíš jsme se měli na pravdomluvce vykašlat a těch zbývajících třináct let zůstat v té vesničce v Bavorsku."

,,Ty přeci víš, že by to nešlo."

Chytnu ho pod ruku a s úsměvem na rtech se rozejdeme pryč z nádraží. Všimnu si vojáků, jak nastupují do vagónů s myšlenkou, že jedou chránit vlast, však nikdo neví, že je tam čeká čirá smrt. Jejich ženy, sestry a dcery jim naposledy vlepovaly polibky a se slzami v očích mávaly z nástupiště. Bratrův tisk zesílí. I my jsme tento pocit velmi dobře znali.

,,Je to v pořádku, dobře? Je to za námi," uklidňuji ho.

,,Tento rok to bude dvacet šest let," řekne nepřítomně. ,,Co myslíš, že bude dělat Janet?"

Při zvuku matčiného jména sebou trhnu. Po dvaceti letech jsem již stihla zapomenout, že ji Philipe přestal brát jako matku. Předtím než mu ale stihnu odpovědět, se mi do řeči vloží kluk s novinami.

,,Noviny! Slečno, noviny!" hodí mi papíry pod nohy a rychle uteče, aby je mohl rozdávat dál.

Philipe se rozhlédne po okolí pro možné sledovatele a zvedne noviny. Vytrhnu mu je z ruky a otevřu na první stránce.

,,Daně, slavnosti... nic nového."

Prolistuji ještě jednou všemi stránkami a nakonec je po něm hodím. ,,Pojď, jdeme, pan Hueber nemá rád, když chodíme pozdě," řeknu otráveně.

Rozejdu se k železným vratům.

,,Jessamine, počkej."

Už se ho chystám napomenout, ale on mi strčí článek pod nos. ,,Čti."

,,Ztratila se fenka jménem Zara... co je na tom zajímavého?"

Protočí oči. ,,Ne, tohle... vidíš, v každé větě je špatně napsané slovo." Opravdu. Když jsem si článek přečetla celý, v některých slovech byla zaměněna nebo gramaticky špatně napsaná písmenka.

A v německých novinách nikdy nejsou chyby.

,,To je kód," zašeptám se zatajeným dechem.

Philipe pomalu přitaká.

,,Jdeme."

~~~

Posadím se na postel. ,,Přines mi tužku a papír."

Takto vyděšeně nadšená jsem snad nikdy nebyla. Co když je to zpráva od Britů? Francie? Možná to je jenom překlep žurnalistů.

Philipe si přisedne vedl mě. ,,Říkej písmena."

S nervozním vydechnutím přikývnu.

,,N - R - K - I..." začnu vyjmenovávat všechny chyby. Po mém vnitřním sčítání mi vyšlo číslo patnáct.

,,Nrkion— co je to za blbost?" hodí sešitem od stěnu.

,,J-já nevím."

Philipe si odfrkne. ,,A já jsem ještě myslel, že z toho něco bude. Hloupost. Dávame si až moc velké naděje. Náš úkol je doslova nesplnitelný."

Můj pohled je ale stále upoután na podivném článku.

NRKIONAHAODNNIV

Proč si pořád říkám, že je to něco víc než jen směsice nesmyslu?

Najednou si vzpomenu na to, jak mě táta učil psát šifry.

,,To slovo na první pohled vypadá spíše jako pár písmen z abecedy," řekl mi tehdy. Souhlasně přitakám. ,,Ale existuje množství způsobů, jak na to přijít. Podívej, tady," ukáže na nesmysl, ,,je použita obrácená metoda. Jde to ob písmeno. Zkus to."

Dokážete si představit moji radost když mi z ZCARHSROAIDNA vyšla zahrada.

,,Je to akronym," promluvím z ničeho nic.

Philipe přihmouří oči. ,,Je to co?"

,,Akronymum, přeházená písmena," řeknu nepřítomně. Rychle seberu sešit a otevřu ho na stránce s chybami.

,,Zkus zaměnovat písmenka, zkus všechno, co půjde. Tuhle válku vyhrajeme."

———

Ztatila se fenkx jméem Zara. Dosti velkéhu fzrůstu, hnězá barva. Páničce velmy chybí. Po týdením hledámý se bhoužel nenšla. Odměfa v margách.

— úryvek z nekorektního článku,
časopis Berlín dnes, 1944

Guten morgen!
Ozývám se tu zpátky s novou kapitolkou. Škola hotová a prázdniny jsou tu :D
Každopádně, zajímalo by mě, co si myslíte o té ,,zprávě-nezprávě". cO tO aSi bUdE???
No nic, odhalení v kapitole dvě, tak si počkejte xd
Užívejte léto!