Neví kdo je, neví kde je, nic si nepamatuje. Ví jen, že je u jakési cesty na okraji lesa.
Pomalu se probírá. Vidí jen tmu a cítí jen chlad. Ve vzduchu kolem padá sníh a mladý vlk se pokouší postavit na nohy, ale marně. Je příliš zesláblý i na to, aby vstal. Tak si opět lehne a v hlavě se mu začíná objevovat myšlenka, jak se sem vlastně dostal...
Začínají se mu vybavovat mlhavé okamžiky. Bolest. Utrpení. Mlácení. Kdosi ho zavřel do klece. Začíná si vzpomínat i na detaily. Musel tam být minimálně deset dní, bez jídla a jen s vodou, co z nebe spadla. Poté ho ten samý člověk, naložil do auta a odvezl sem.
Znovu se pokusil vstát. Konečně se mu to povedlo, ale sotva se držel na nohou. Udělal pár vratkých kroků směrem k lesu. Pomalu opatrnými krůčky šel dál. Zastavil se. Kdesi nedaleko slyšel zurčet potůček. Vydal se tím směrem. Již potok zahlédl a vrávorá k němu. Sotva k vodě došel, sklonil se k ní a začal hltavě pít, aby utěšil svou žízeň.
Když po poměrně dlouhé době zvedl hlavu od potoka, udělal ještě pár krůčků, uviděl louku a na ní veliký statek. Nepamatoval nebezpečí, které pro něj mohou lidé znamenat. Šel rovnou k největší budově. Zrovna procházel kolem dveří, když v tom se otevřely. Vyběhla z nich asi 12letá dívka, ale sotva vlka spatřila, v tu ránu vyjekla a rozběhla se zpátky do domu. Vlk se chtěl dát také na útěk, ale sotva udělal dva kroky, nohy se mu podlomily, únavou padl na zem a už se ani nepohnul.
