Svoboda za mír

Část 2.

Sakura seděla na okně a přemýšlela, nemohla tomu uvěřit. Naruto ji vážně chce předhodit jako součást smlouvy? Ano, opravdu by pro Konohu udělala vše, ale není tohle už trošku moc? Moment, vždyť ani neví, koho si má vzít? Bála se, ale věděla, že aby mohli ostatní žít spokojeně, někdo prostě obětovat něco musí. A ona se obětuje, protože je silná a zvládne to...

„Lorde Hokage." Poklonil se Ichiro a Arisu, když přišli do kanceláře Hokageho.
„Co potřebujete?" řekl Naruto a na chvíli odtrhl pohled od papírů.
„Lorde, dovolili jsme si kontaktovat jménem rady starších radu Suny. Ohledně té záležitosti se smlouvou." Řekl Ichiro a podal Narutovi svitky.
„Na rovinu jsme jim řekli o našich úmyslech a podmínkách. A také o způsobu, jakéhosi pojištění této smlouvy." Řekla Arisu a podala Narutovi další svitek. „Byli, zdá se, nadšeni a navrhli Kazekageho sestru Sabaku no Temari."
„Takže přijímají?" zeptal se Naruto a vstal.
„Ano, navrhují podepsat smlouvu na půli cesty mezi Konohou a Sunou a při té příležitosti by došlo k výměně Sabaku no Temari za Haruno Sakuru." Řekla Arisu a narovnala se.
„Je to velmi rychlé." Poškrábal se na tváři Naruto a znervózněl.
„Lidé hladoví, nemůžeme čekat." Řekl pevně Ichiro a Naruto přikývl.
„Vzkažte jim, že se potkáme za tři dny. Já, Shikamaru Nara a..." nadechl se Naruto a podíval se na vesnici, „Haruno Sakura."
„Výborně Lorde Hokage." Pochválil jeho rozhodnutí Ichiro a společně s Arisu zmizeli.
„Shikamaru!?!?" zařval Naruto. Po chvilce do místnosti vešel líně vypadající člověk.
„Ano Naruto?" zeptal se Shikamaru a potáhl si z cigarety.
„Za tři dny potkáš svoji budoucí ženu, za dva dny vyrážíme." Řekl Naruto k Shikamarovi zády. Pak slyšel jenom kuckání a dávení.
„Co-cože si to říkal?!?!" vykašlal Shikamaru.
„Slyšel si dobře." Otočil se Naruto.
„Jakou ženu?" nechápal Shikamaru.
„V rámci mírové smlouvy potřebujeme, aby se naše vesnice propojily. Vezmeš si Kazekageho sestru, Sabaku no Temari. Díky tomu se utuží mír a spojenectví mezi vesnicemi." Řekl Naruto pevně a odhodlaně.
„Proč já?"
„Vybrala si tě rada."
„Jsem v tom sám?"
„Ne, nejsi." Zamračil se Naruto. „Sakura si vezme někoho ze Suny. Rada určila ji."
„Chápu." Přikývl Shikamaru a Naruto v jeho očích viděl pochopení.
„Necháš mi ji prosím zavolat?" zeptal se Naruto a Shika jen v tichosti přikývnul.

„Proč si mě volal Naruto?" zeptala se Sakura, ale když viděla blonďákův výraz, raději si sedla.
„Je mi to líto." Řekl Naruto a Sakura přikývla.
„Kdy?" zeptala se.
„Před hodinou."
„Kdy ho potkám?"
„Za tři dny. Na hranici."
„Ví o tom Shikamaru?"
„Ano."
„Nebránil se, že?"
„Ne, nebránil."
„Asi bude lepší to přijmout jako fakt, že ano?"
„Nejspíš ano. Věř mi, že mě to doopravdy mrzí."
„Kolik mám času?"
„Dva dny."
„Je šance, že se někdy vrátím do Konohy?"
„Už nejspíš ne."
„Omluv mě. Mám spoustu práce." Řekla Sakura a rychle odešla.
„Mrzí mě to Sakuro." Zašeptal Naruto do prázdné místnosti.

„Cože si udělal?!??!" řvala Hinata na Naruta tak rozčílená, že si na chvíli musela sednout a odpočinout si. Ruku si položila na těhotenské bříško a Naruta pozorovala velmi naštvaným pohledem.
„Neměl jsem na výběr." Obhájil se Naruto.
„Já vím." Uklidnila se a bylo jí do pláče. „Podívej, jak mizerně je mně a teď si představ, jak na tom je Sakura."
„Vypadala, že se s tím smířila." Řekl Naruto a objal Hinatu.
„Přináší pro nás neuvěřitelnou oběť. Uvědomuješ si, že ona obětuje svou svobodu i život?" zeptala se Hinata Naruta a zabořila hlavu do jeho ramene, aby neviděl její slzy.
„Vím a nenávidím se za to."
„Ne, to ne. Promiň mi to, co jsem předtím řekla. Nemůžeš za to." Řekla Hinata a propletla si s ním prsty.
„Myslíš, že mě Sakura nenávidí?"
„Jsem si jistá, že ne." Uklidnila ho Hin.
„Doufám, že bude v pořádku."
„To já taky." Řekla Hinata a vstala. „Pojď spát, teď už nic nevymyslíš."

Procházela po nemocnici, bylo ráno, ale jí to bylo jedno, nespala celou noc. Bála se, protože už zítra vyrazí na cestu, kterou podstoupit musí. Cestu, která ji dovede k jejímu budoucímu manželovi. Vždyť ani neví, jak vypadá, ani jak se jmenuje. Neví o něm vůbec nic. Nechtěla se ptát Naruta, třeba by to ani nevěděl. Prostě počká, zítra vyrazí a pozítří se s ním setká. Poprvé uvidí muže, po jehož boku bude stát po celý zbytek života. Při téhle myšlence jí z koutku oka utekla slza. Nechala ji spadnout na dřevěný parapet, ale další už ven nepustila. Byla silná a bude. Dělá to pro Konohu, navíc zamilovaná není.

„Mami." Řekla Sakura, když se otevřely dveře a v nich stála Mebuki Haruno. Sakura vešla dovnitř a padla jí do náruče.
„Sakuro? Co se děje?" vešla do místnosti Sakuřina babička Mina. Matka Mebuki.
„Je to kvůli té svatbě?" zeptala se Mebuki a odtáhla Sakuru. Ta jen mlčky přikývla a dál plakala.
„Já to nemůžu udělat. Nechci odejít." Plakala Sakura dál a Mebuki ji chtěla utěšovat, když ji Mina poslala pryč.
„Ale proč?" nechápala Mebuki.
„Sakuro, víš co? Pojď se mnou." Řekla Mina a vedla Sakuru do svého pokoje. Sakura otřela slzy a posadila se na postel. Mina chvíli něco hledala ve skříni, když konečně našla to, co hledala. Vytáhla malou bílou truhličku, na jejíž víku bylo vyryto srdce zvýrazněné zlatem.
„Co to je?" otřela si nos Sakura.
„Můj poklad." Řekla Mina a posadila se na postel vedle Sakury. „Víš, když jsem utíkala s tvým dědečkem ze své staré vesnice, měla jsem důvod. Nikdo mi nepřál, abych se vdala, protože to bylo za válek vesnic a tvůj dědeček byl z nepřátelské, proto v můj svatební den zapálili vše, co mohli." Řekla Mina a Sakura se zhrozila.
„Jak vše co mohli?"
„Nejdřív nám zapálili dům, potom pokáceli stromy na zahradě a spálili je. Udělali všechno proto, aby mě zničili a po mě nezůstala ani stopa.. A pak udělali něco strašného. Zapálili chrám, kde jsme s tvým dědečkem zrovna měli obřad. Jenže jsme si toho všimli velmi pozdě. Kněz, který nás oddával, se tak tak zachránil a tvůj dědeček málem přišel o část ruky. Když se chrám začal hroutit, k zemi rychle jsme vyběhli ven, vzpomínám si, jak jsem cítila, jak se moje šaty trhají na cáry, dokonce jsem je sama musela roztrhnout. Ale vyvázli jsme všichni živý a zdraví. Pak jsem se dozvěděla, že čekám tvoji maminku. I přes to všechno co se stalo, to je pro mě nejšťastnější den na světě. Takže jsem si uchovala to jediné, co mi zbylo." Řekla Mina a otevřela truhličku. V ní ležel čistě bílý závoj s mašlí. „Víc ti dát nemůžu zlatíčko." Řekla Mina a rozplakala se.
„Já vím, že si ho nechceš vzít, ale věř mi, pokud tohle pomůže, tak to udělej pro ty lidi tady." Chytila ji za ruce Mina.
„Toužila jsem po lásce." Řekla Sakura.
„Stále ji mít můžeš. Uvidíš, třeba se do něj zamiluješ." Řekla Mina a usmála se na ni povzbudivě.
„A co když ne?"
„Sakuro, nesnaž se na něm vidět jen to nejhorší." Řekla Mina a Sakura se podívala jinam. „Nech toho, Sakuro. Si dospělá a i kdyby si v něm nenašla lásku, najdeš v něm oporu."
„Jak to můžeš vědět?"
„To jsou přece podmínky smlouvy. Musí ti zaručit bezpečí a být ti oporou, stejně tak jako ty jemu."
„Dobře, vážně si to nechceš nechat?" řekla Sakura a podívala se na závoj ve svých rukách.
„Ne, už je dost starý na to, aby se zase podíval do světa." Zasmála se Mina a Sakura s ní. Třeba má její babička pravdu a její budoucí manžel nebude tak zlý.