Láska je láska

Životopis

Za tyhle příšerný vlastnosti já nemůžu, to jsou geny.
Za to můžou rodiče a v mým případě tatínek.

No, ráda bych se podívala do jeho životopisu, to bych se asi dozvěděla věcí.

Ale počkat to by tady mohlo někde bejt.
Možná tady v nějakých krabicích...

Zahrabu ve skříni a neštěstí si včas uvědomím hrozící katastrofu. Uhnu se přesně ve chvíli kdy těžká bedna dopadá na zem.

Tam musí bejt ale krámů, div že nám neudělala díru do podlahy když jsem ji nešikovně shodila z vyvýšené police. No sousedi by nám asi moc nepoděkovali.

Opatrně se přiblížím a rukou smetu prach usazený na víku přesně tak abych odhalila nápis.

ŽIVOTOPISY OTCŮ DRAMATICKÝCH POSTAV

Ty brďo, hned na první pokus, no nemám já kliku.
Tady je vidět že to tak má bejt, že je mim posláním změnit si roli.

Odklopím víko a začnu se přehrabovat v sešitech.
Chvíli mi to dá ale nakonec ho najdu.

Malinkej bloček s potrhanými měkkými deskami a politej něčím co smrdí jako....rum.
Ano to je on.

Tenhle kus papíru skrývá víc než si vůbec dovedu představit.
Předvolání k soudu, falešná směnka a to je jenom začátek.

Zahledím se na další stránku, úplně na konci stojí sotva čítelným písmem:

,,Večer v baru."

přečtu to možná až příliš hlasitě a potom začnu horečnatě pozorovat okolní změny.

Ani nestačím zírat, byt se mi vypařil pod nohama a místo něj teď stojím v nějaký zakouřený putice.

U vysokých stolů sedí chlapy a poklidně usrkávají whisky ze svých sklenic. Mezi nima pobíhá poměrně mladá ženská, na nohou silonky, minisukně a kratky vršek z hlubokým výstřihem.

To že se spokojeně usmívá vnímám jenom já, vsadím se že nikdo jiný se ji do obličeje nedívá.

U dřevěných opráskaných dveří stojí chlapec. Zbystřím, když vidím jak někomu sahá do brašny a vyndává z ní peněženku.

Okamžitě k němu vyrazím a rozčileně ho od odtáhnu za rameno.

,,Mladej co to děláš ! Neblázni ty kradeš !"

Potom ho pustím a daruju mu pohlavek.

,,Co na to řeknou rodiče ? A vůbec jak se jmenuješ ?"

Kluk se nechápavě zakření

,,Franta Zaňák"

,,Cože ?"

,,Franta Zaňák"

,,Kolik ti je let ?"

,,dvanáct"

No to snad není možný. Ty bláho kolik jsem těch stránek otočila ?
Vezmu životopis do rukou a zalapám po dechu.
To je můj tatínek.

Začnu koktat

,,Promiňte ja.... jsem vás nepoznala. Ja...tady hledám původ povahy své postavy. Rozumíte mi ?"

,,Cože ?" napřímí se

,,No.....když je vám dvanáct, tak je 1940, že jo ?"

Začnu listovat v životopisu, zatímco on se na mě unuděně podívá.

,,Co ja vím"

,,Jakou písničku se učíte ve skole?"

,,Tý fán hok." zanotuje a mě to docvakne