Aira: Ničitelka Sedmisféří

4. Luisa

"Dobře hoši, na tři ten autobus zvednete, jasný?" rozkazovala jsem.
"Raz, dva, tři, zabreme, zabereme!"
Autobus se převrátil na kola a zakýval se.
"Bezva děcka, teď všichni dovnitř a jedem jedem!"
Počkala jsem až se všichni nahrnou dovnitř a přemýšlela jak uřídit cestu do Kanady a pak zastavit invazi. Potom co se všichni usadili uvnitř jsem zkusila nahodit motor a ten k mému štěstí naskočil. "Nemyslíš si, že tě nechám řídit celou cestu do Kanady samotnou, že ne?" přiskočil na sedadlo vedle mě Eric.
"Ty umíš řídit?" podivila jsem se a pomalu vyjela na silnici.
"Od nedávna i oficiálně" zamával ve vzduchu řidičákem. Já jsem ale měla moc práce s kličkováním mezi odstavenými auty.
"Co se se všema stalo?" pokusila jsem se odvést téma.
"Billy říkal něco o pádu civilizace a tak," pokrčil rameny Eric.
"No to jo, ale co se stalo? Jak mohlo něco nastat tak rychle a bez nás?" divila jsem se, když se znenadání jedno stojící auto rozjelo. Tak tak jsem zabrzdila, abych ho nerozmašírovala. V autě ale nikdo neseděl.
"Každopádně, k tej cestě," vzpomněl si Eric.
"Noo?" snažila jsem se znít co nejmíň otráveně.
"Co kdybychom se střídali po 5 hodinách cesty? Stihneme tam v pohodě dojet, ty se prospíš a nemusíš mi svěřovat řízení na tak dlouho, abych nás stihl zabít," zasmál se.
"Nic takovýho jsem neřekla," ohradila jsem se a najela na nájezd na dálnici.
"Ale myslíš si to. Je to na tobě vidět. A trocha spánku by ti neuškodila," poznamenal.
"Na tom něco bude," uznala jsem se zívnutím ", když jseš tak nadšenej řídit, tak co kdyby sis vzal první jízdu, já si vzádu zdřímnu a až budeš muset natankovat tak tě vystřídám?" navrhla jsem.
S širokým úsměvem si ode mě převzal volant a rozjel se až děsivě prázdnou dálnicí. Došla jsem dozadu na pětku a až tam jsem si uvědomila jak moc unavená doopravdy jsem. Usnula jsem dřív než jsem si uvědomila, že ležím.