unspoken words✔️

17. cesta do Brooklynu

Jako každé nedělní ráno jsem si sedla k učení, ale moc dlouho mi to nevydrželo, jelikož se mi ozvala kamarádka z Brooklynu. Chtěla se sejít, no mně už také začínala chybět, tak jsme se domluvily na schůzce.

Zarezervovala jsem si volné kupé ve vlaku a doufala, že si ke mně nikdo nepřisedne, i když bylo téměř jasné, že tam sama nezůstanu. Venku bylo i přes hromady sněhu docela teplo, tak jsem si oblékla černé, volné kalhoty, do nichž jsem zastrkala tričko skupiny Oasis a přes to přehodila velkou, černou a na místech trochu odřenou džínovou bundu, kterou mi daroval můj bývalý přítel, ještě z Brooklynu. Bylo mi tehdy šestnáct a jemu osmnáct. Myslela jsem, že to bude láska na celý život, ale jak už to tak bývá, v tomhle věku většinou láska na celý život trvá nanejvýš půl roku (netvrdím že u všech). Ještě trochu voněla  jako on, i když jsem jí už několikrát dávala vyprat, abych se těch, občas až trapných, vzpomínek zbavila. Pořád se to ale jaksi nedařilo.

Lehce vlnité vlasy jsem si stáhla do nízkého culíku, popadla batoh, do kterého jsem naházela jen ty nejvíce nezbytné věci a vyrazila na nádraží, kus od mého domu.

***

Do vlaku nastupovalo víc lidí, než jsem doufala. Byla jsem sice mezi prvními, ale uličkou prošla snad polovina města. Naštěstí se vedle mě zatím nikdo neposadil, tak jsem se v klidu opřela a zadívala se na zasněžený les, nedaleko malého nádraží se třemi nástupišti.

Když jsme se po několika minutách konečně rozjeli, pustila jsem si písničky stejné kapely, jakou jsem měla na tričku a ponořila se do svých myšlenek, hlavně do toho, co se stalo posledních několik dnů.. Vůbec jsem to nechápala.

Se sluchátky v uších jsem ani nezaregistrovala, že si vedle mě někdo přisedl, ale vůně, která mě po chvíli udeřila do nosu mě přesvědčila, že tu nejsem sama, a že člověk, který se právě ocitl vedle mě by tu ani neměl být. Víte, v tu dobu jsem za sebe opravdu neručila.  

,,To snad ne." Povzdychla jsem si, vyndala sluchátka z uší a rukou si protřela oči. ,,Jak.. Proč jsi tady?" Vypadalo to ale, že byl sám poněkud překvapený.

,,Amy? Co tu děláš?" Justin se zasmál a vesele mě pozoroval. ,,Nejspíš.. Jedu vlakem do Brooklynu." Můj hlas plný ironie mě ani trochu nepřekvapil, ale co ano bylo to, že po naší hádnce byl úplně klidný. ,,Jasně.." Poškrabal se na zátylku, jako to dělal vždy, když se cítil nepříjemně. 

,,Hele Amy.. Jestli tě furt štve to, co jsem ti včera řekl.. Neber to tak, že jsem takový pořád. Sám nechápu, co se se mnou děje. Před dvěma roky, na té zkoušce, jsem to udělal naposledy.. Teda až do včera.. Celou tu dobu jsem byl úplně v pořádku, myslel jsem, že.. že je to celé za mnou. Jestli jsem ti nějak zkazil náladu nebo.. Chuť se se mnou bavit, tak se omlouvám a chápu to, ale já vážně nejsem.. agresor, jak jsi mě včera nazvala. Opravdu." Chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na sedačce, kousek vedle něj.

,,Jak ti mám věřit." Hlesla jsem a zadívala se mu o očí, které byly plné lítosti. ,,Prostě věř." Pousmál se. ,,Ráda bych, ale.." ,,Ale? Co tomu brání? Vím, že nemáš moc důvod mi věřit.." Jeho prosebný pohled mě skoro doháněl k šílenství. ,,Já sama ani pořádně nevím.." Přerušila jsem náš oční kontakt a dlouze se zadívala na světle hnědé, trochu lepivé lino na podlaze. 

,,Prostě mi zkus věřit, nezklamu tě." Znovu jsem se mu dlouze zadívala do očí, skoro jako by mě až prosil pohledem. Lehce jsem se usmála a Justin se ke mně o trochu přiblížil. Těsně před mým obličejem se zastavil. ,,Máš tak krásný oči." Vypadlo z něj nakonec. Nevěděla jsem jak zareagovat, tak jsem se jen trochu zasmála a zkousla si ret. Justin mě pomalu a opatrně políbil. Chvíli jsem vůbec nevěděla, co dělat, jen jsem začala spolupracovat. Když mi ale své ruce vsunul pod tričko, zbrkle jsem ho odstrčila.  ,,Počkej." Poposedla jsem si kousek od něj a zastrčila vlasy za ucho. ,,Tohle nejde. Však víš, jak to teď mám." ,,Ale jasně, Amy, já jen.." ,,Nebudeme to řešit, dobře?" Justin jen opatrně přikývnul a já po pár minutách vystoupila na hlavním nádraží v Brooklynu.

Ahoj všichni :3 další kapitola je na světě. Doufám, že se vám líbila, i když není dneska úplně povedená. Před pár dny mi nasadili rovnátka na pevno a dost to bolí. Dneska jsem byla konečně schopná aspoň něco napsat, už je to trochu lepší. Kdo to prožil nebo prožívá, tak určitě ví, co za bolest to je a jak těžký je si na to zvyknout, nejen při jídle :D Každopádně, děkuju za všechny hlasy a přečtení<3