Therapy | Kim Taeyhung

4. Mic Drop

„Taee, vstávej!“ Jin mnou jemně zatřásl. „Nikam nejdu,“ zamručel jsem a převrátil se na bok od něj. Konečně jsem usnul a myšlenka na to, že bych měl teď zase vstát se mi příčila. „Taehyungiee.“ Tu přezdívku jsem nesnášel a jediný, kdo mi tak říká je Jimin. Vzal jsem svůj polštář a hodil ho směrem, odkud ten hlas přicházel. „Minul jsi." Vyplázl Jimin jazyk a utekl. Proč se bavím s bandou nevyspělých dementů?

Byla chvilka klidu, dokud na mě někdo nevylil skleničku studené vody. Vyskočil jsem hned na nohy. Voda mi stékala po obličeji dolů na oblečení a cítil jsem neskutečný chlad. Podíval jsem se kolem sebe, abych zjistil, kdo to udělal. Ten za to šeredně zaplatí.

Všichni stáli okolo gauče a mohli se přetrhnout, aby se nezačali smát nahlas. Jungkook, který držel v ruce skleničku zhodnotil svůj čin a začal utíkat. Udělal dobře, protože jsem se rozeběhl hned za ním. Byl rychlý, ale já byl rychlejší. Dohonil jsem ho na chodbě, která vedla do jiné budovy, kde byly pokoje ostatních studentů na škole. Chytl jsem ho a svalil na zem. Seděl jsem na něm obkročmo a začal ho lechtat. Věděl jsem, že to z celého srdce nenávidí, tak jako já když mě někdo budí takovým debilním způsobem.

„T-ttae, o-omlouvám se." Sotva popadal dech. Přestal jsem na chvíli, vstal jsem a rozhlédl se kolem. Nikdo tam nebyl. Jungkook ležel pořád na zemi a snažil se vstát. Kleknul jsem si k němu, vzal ho za ucho a táhnul ho nahoru. „A-aah, co to děláš?!" začal skučet. „To máš za to, že mě budíš takovým způsobem." „To bolí!" „To mě nezajímá. Měl jsi na to myslet dřív, než jsi něco takovýho udělal, idiote."

Najednou se otevřely dveře a vyšla osoba, kterou jsem doufal, že takhle ráno neuvidím. Takhle, doufal jsem, že ji neuvidím třeba vůbec. Nestěžoval bych si.

„Co se to tady děje? Nevíte, že by se ostatní taky rádi vyspali?!" mžourala očima a sotva se přizpůsobila na to okolní světlo. Upřímně, nevypadala moc dobře. Bylo na ni vidět, že nespala několik dní. Kruhy pod očima, který ji nezakrýval žádný make-up byly viditelné. Měla na sobě velké bílé vytahané tričko a nějaké sametové kraťasy. V ruce držela plyšového tučňáka. Wtf? Ona spí s plyšákem? Kolik jí je. Teprve teď si všimla na koho to vlastně promluvila. Hned, jak mě viděla tak se jí změnil výraz v obličeji. Kdyby mohl jediný pohled vraždit, tak bychom tu nejspíš měli místo činu.

„Jungkooku, odeber se prosím se svým kamarádem do svého pokoje a nedělejte tu zbytečný kravál." Otočila se a zašla zpátky do pokoje. „Woah, ta měla ještě děsivější pohled, než ty před chvílí. Co se mezi vámi stalo vlastně?" Pustil jsem ho a ignoroval jeho otázku. Místo toho jsem šel zpátky. Zkažený ráno, vítej.
_______________________________________
*Charlotty POV*
5:46 AM. To bylo napsáno na hodinách, které jsem měla na nočním stolku. Už pět hodin se snažím usnout. Žádný úspěch. Jak já tohle nesnáším. Buď nespím a když spím, tak se mi zdají noční můry. Musíte si říkat, proč nezkusím nějaké prášky, že? Zkoušela, nefungovalo to nebo to fungovalo až moc, že jsem zameškala celý den školy spaním. To bylo období, kdy jsem potřebovala spánek asi nejvíce za svůj život. Útěk od všeho, co se odehrávalo. Teď si to ale nemohu dovolit.

Bylo 6:48, když jsem uslyšela nějaký rámus na chodbě. Hodina spánku. Skvělý. Kvůli některým kreténům, co se třeba vraceli z párty nebudu moct zase usnout. Vstala jsem z postele, v ruce svého plyšového tučňáka, otevřela jsem dveře a měla jsem, co dělat aby si mé oči zvykly na to světlo.

Když jsem si konečně zvykla na to světlo, tak jsem spatřila Taehyunga, jak drží Jungkooka za ucho a něco mu říká. Vypadal dost nasraně. Co mám říkat já. Proč se vůbec perou tady na chodbě, když mají pokoj úplně jinde?